13.2.1967 Voskovec Werichovi
„…. Psu ocas nenarovnáš, Jeníku. Zubatá číhá za bukem právě tak na mne, jako na tebe. Čti Villona, ten ti to potvrdí už ze středověku. I na papeže, krále a žebráka. Stará to, prastará vesta. A vždy nová, když se začne týkat našince. Přesně tak, jako láska je nová mladým. My jsme jenom negativní teen-ageři, co jsou rozčílený, jak bude Zubatá vypadat, až se ukáže – přesně tak jako positivní teen-ageři jsou zvědaví na Eros a jak se zjeví jim. A ona mezitím číhá za bukem, a trpělivě skáče od zabuku k zabuku bližšímu, šikovně se na těch přísunech skrývajíc, až se posléze zastaví na přesné adrese v určený čas. A jistě nebude tak hrozná, jak jsme si ji celej život představovali, nýbrž docela vlídná a samozřejmá, což je patrně ten její nejmorbidnější žertík. Protože nikomu dosud nedovolila ji ostatním živoucím propíchnout. V rozhodující chvíli ti zacpe hubu. A tak si zachová autoritu na svou amorfnost celej život strašit – dokud ještě na nás nemá chlupy. Právě proto na ni má jediný chlupy Don Quijote, blázen a výstředník, věřící v iluze a falešné představy, rytíř pro nic a za nic, bláha planých nadějí zbytečných kuráží, trumpeta, ale s chocholem. Ta nesmyslná lidská kuráž a nadšení a kutilství, která dělá jakoby smrti nebylo, to je sice pro křesťanské masochisty „směšnou marností“ – mně však připadá, že právě v té své absurditě je to snad na člověkovi to nejdojemnější a nejchrabřejší. A proto tolika věřím na práci, na činnost, na hemžení… „
