Radan Dolejš: června 2017

RADOUCHŮV NEPRAVIDELNÝ ÚTERNÍK, aneb co týden vzal a nikdy nevrátí, tentokrát mimořádně v úterý. Jó, BATALIÓN!

R.D.

BATALIÓN "jeden příběh a několik osudů"

Motto: "U žáby" je vršíček,

proti němu domeček,

s rumem, punčem krámeček,

"Bataljónu" stáneček!

Píseň "špiritistů"[1]

Málokteré dílo provází tolik nejasností, různých výkladů a nakonec i autorských sporů jako právě Batalion. Prvotní autoři jsou dva: prozaik, dramatik, novinář, nakladatelský redaktor, překladatel z angličtiny a francouzštiny Karel Ladislav Kukla (1863-1930), který svou povídku Batalion otiskl poprvé v zábavné příloze Národní politiky v roce 1892[2] a František Leopold Šmíd, český kabaretiér, skladatel a spisovatel, reformátor starého šantánu. Mistr sólového výstupu, tvůrce figurek pražských flákačů a pobudů a typu pražského Pepíka, jehož jednoaktovka Batalión měla premiéru 9. září 1893 ve Šmídově Prvním Českém Chantantu U Zlatého soudku v Ostrovní ulici (viz. divadelní cebule představení, obrazová příloha č.5). Karel Ladislav Kukla se "Bataliónem zabýval podrobně v letech 1884-1892, jeho pátrání doplnili cennými informacemi: člen řádu potomních bratří v Praze, potomní primář MUDr. Kašpar, pražský fiakrista Vojta Kotyš i "jeho tehdejší nejlepší kamarád Leopold F. Šmíd, tehdy ředitel šantánu "U Čápů" v Praze III., pak u Labutě a U Bucků" na Poříčí a r. 1903 ředitel zpěvní síně "U zlatého soudku v Ostrovní teď Smetanově ulici, ... kde roku 1893 po prvé byla hrána aktovka "Batalión" za mého spolupracovnictví i dramatické účasti." [3] K.L.Kukla dodal ve své povídce velmi přesnou a působivou charakteristiku prostředí, ve které se příběh odehrává: "To byla nejznámější pražská kořalna, která měla svou velkou truchlivou historii, to by útulek mnohých nešťastných duší, které svět ztratil a lidská společnost na vždy vyvrhla ze svého středu, hrozný azyl zavržených bídníků, velkoměstská stoka a kloaka zločinu, propast, bařina, v níž tonuly poslední stopy bludných existencí a ohromný hrob, vlastně pustá hřbitovní šachta, kde zmíraly poslední zbytky zmařených životů... to byla pochmurná "říše tmy", pověstný pražský Batalión" [4]A F.L. Šmíd bezprostředně navazuje:" Kořalna. V pozadí sudy ke stropu narovnané, na nich nápisy "Jalovec", "Perlová", "Bílá" (K.L. Kukla ještě doplňuje "Rum" a "Persiko"). V pravo od vchodu nálevní stolek, trychtýře a skleničky různé velikosti, těsně u nálevního stolku malá železná kamínka, dvě lavice podél stěn v pravo a v levo tvoří celý nábytek. Ve zdi v levo od vchodu zazděný střep zrcadla."[5] Podobné je to s charakteristikami jednotlivých postav, kde svůj je Kuklův literární základ přizpůsoben potřebám divadelního jeviště, některé postavy mizí a jiné se naopak objevují. Díky Josefu Waltnerovi[6] je zmapováno premiérové obsazení Batalionu:

Dr. Unger ...... Leopold Šmíd

Vondra (Kačatore)...... T. Sodoma

Stará Bára .... Marie Sodomová

Žanka..... Morosová - Jahodová

Jaroslav ....... Hrdlička

Kořalečnice .... Kristina Raková (Marie Mersová)

Beznoska..... Alois Steinert

Beznoskova žena .... Cili Šmídová

Harmonikář .... Josef Kučera

Až na obsazení Kořalečnice se obsazení shoduje i s verzí uváděnou v publikaci V.V. Tomka "Ze starých pražských šantánů."[7] V souladu s Kuklovou verzí zůstávají postavy dobrodruha Vondry, který se roku 1859 dal zverbovat do římského vojska, ošusty Šteinfeldera, známého pod jménem "Beznoska", který dělal z králíků zajíce, z myší krtky, z vrabců kanáry a jednou dokonce udělal z krysy veverku, a toto zvíře prodal jednomu váženému pražskému měšťanu, dále pak původně prohnané pražské kvítko, jakýsi Švestka, u Šmída Slíva, který propil věno svých zámožných rodičů a samozřejmě vůdčí postava celého Batalionu: známý advokát, řečník a poslanec doktor Uher (pozn.nejdříve Unger), který, byv nevěrou ženy dohnán k zoufalství, klesl z výše parlamentního orátora a člověka s hodností akademickou až v brloh pobudů a v jedovatou atmosféru kořalny, v níž se stal kumpánem a vůdcem pražských proletářů![8] Chybí herec Vojta Mušek, který byl za své bláznovské kousky vyhošťen ze všech kočujících hereckých společností, básník Václav Šolc k krkonošských hor, věhlasný chemik Švarc, obratný německý právník Kvido Hank. Naopak přibylo ženských postav, harmonikář a s ním i písničky. Např. Kuplet Slívy: "...Ruťa-ruťa-ruťa, ten neví co je svět, kdo "u Lišků" se netočil, s holkou jako květ...."[9] Autorství všech písní je připisováno F.L. Šmídovi, což se jeví sporné u písně nejznámější, hymny alkoholiků: "Ach pryč, ach pryč je všecko", která byla připisována i JUDr. Františku Uhrovi. Josef Kotek se v publikaci "Šantán s červenou lucernou aneb Ať žije Baj-Kaj-Laj![10] odvolává na edici pražské tiskárny J. Spurného, kde píseň vyšla již někde v polovině 19. století. Václav Pletka a Vladimír Karbusický se v "Písních lidu pražského"[11] odvolávají také na kramářské tisky J. Spurného, autorství však připisují i jakémusi Václavu Slavíkovi a původním vydavatelem by měl být Josef Chládek z Heřmanova Městce."Ach pryč, ach pryč je všecko, pryč jest má naděje, teď pláču jako děcko, co mně to prospěje?...."[12]. V původní verzi je totiž píseň koncipována jako duet: "...Přestalo slunko svítit, přestala láska tvá, o ruku nesmím prosit, ta již je zadaná.. Vždycky jsem myslívala, jak ve dne, tak v noci, u tebe hledávala v soužení pomoci..." Konec písně je klasicky morytátový: "...Já sobě ale najdu pokoj na hřbitově, já sobě hledat budu pokoj v tmavém hrobě." [13] I tento případ potvrzuje teorii Eduarda Basse[14] ve své polemice k Karlem Čapkem[15] na stránkách Přítomnosti v roce 1925, a totiž, že většina staropražských písní má svůj původ ve venkovském folklóru importovaném do Prahy především služkami a řemeslníky.

Obě prvotní verze Batalionu exponují postavu Dr. Uhra (poz. aut. oba autoři postupně opustili Dr. Ungera a vrátili se pravému jménu hrdiny) již po rozchodu s nevěrnou manželkou Annou, coby vůdčí osobnost vedoucí výpravy svých poddaných, dělící mezi ně výdělek, starající se i o archiv a garderobu celé komunity. Šmíd i Kukla se spíš než na Uhra soustředí na vytvoření plastické drobnokresby batalionského společnosti, v níž má sice Dr. Uher úlohu naprosto klíčovou, jeho osobní příběh je ale záměrně odsunut do pozadí, slouží pro vysvětlení motivací, nikoli jako hlavní dramatická zápletka. Kukla věnuje stejnou, možná i větší pozornost vykreslení ostatních postav, které se do zdramatizované verze příběhu už nevešly. Šmíd považuje za klíčový osud umírajícího souchotináře Jaroslava a jeho shledání s maminkou, kterou po celý život neznal. Pro Kuklu jsou zásadní principy fungování batalionské společnosti. Dr. František Uher je zobrazen a chápán jako vůdčí osobnost této „komuny“, kterou založil a která bez vůdce zanikne těsně po jeho smrti, neboť on je Batalion. Zajímavá je ještě jedna ze starších verzí příběhu[16], kde osud Dr. Uhra zásadně ovlivní ještě obstárlá prostitutka přezdívaná "Suchá lípa" vyžebrávající pravidelně v chudinském úřadě nebo v pražské městské věznici, zvané povšechně "Fišpanka" různé šatstvo, které hned v Batalionu vyměnila za kořalku. Však také dr. Uhrovi koupila skleničku sladkého nápoje se slovy: "Ale povídám, doktore, nemyslejí už na tu jejich Filomenu. Jdou se mnou k "Dejlovům" do departmánu čtvrtýho a roztancujeme to na boso, třeba až do rána! To vědí "u Dejla" v Rybní se tancuje i po biliáru, a koule se prohánějí i bosýma nohama. To vědí, že to známe. Dycinky stará Pražka a fešná dívčina".[17] A tak zde dle této verze příběhu Dr. Uher přespával do doby než jej jedné noci vybrala policejní šťára i se všemi spolunocleháři.

Asi nejznámějším spisovatelem zmiňujícím se o poslanci a právníkovi Uhrovi je ale Gustav Meyrink. V jeho románu Golem[18] je nezvykle rozsáhlá část věnována jistému doktoru Hulbertovi. Ten chodí do vinárny Lojzíček sídlící v židovském městě a stojí v čele společnosti zvané Batalion. Meyrink sice změnil obvyklé jméno postavy i místo děje, ale jinak vše souhlasí s Kuklovým, respektive Šmídovým popisem. Také dr. Hulberta zničí nevěra milované ženy a dožene jej ke kořalce a k pomoci ztroskotancům. Název Batalion Gustav Meyrink pro skupinu vyděděnců společnosti, kteří se kolem něj seskupili.I pád doktora Hulberta zapříčinila manželčina nevěra a to sice poté, co se z milosrdenství ujal chudého studenta jako vlastního syna. Leč: "Mladá žena zahořela brzy ke studentovi tajnou láskou. a nemilosrdný osud tomu chtěl, že ji rektor přistihl. Přispěchal totiž neočekávaně dřív domů, chtěl ji na znamení své lásky překvapit velkou kyticí růží k narozeninám, a našel ji právě v objetí toho, komu prokázal tolik dobrých skutků."[19]

Příběh doktora Uhra nedal spát ani dalším literátům. Do atraktivního tématu se pustili: J.Hais Týnecký (1885-1964)[20], Ignát Herrmann (1854 - 1935)[21], Jakub Arbes (1840-1914)[22], filmoví režiséři a producenti: Přemysl Pražský (1893-1964)[23], Miroslav Cikán (1896-1962) [24] a Vladimír Slavínský (1890-1949)[25]. Josef Hais Týnecký povídku "Batalion" napsal r.1914, ponejprv byla otištěna v "Lidovém deníku" v květnu a v červnu 1919. K dějové osnově J.H. Týnecký použil zápisů z archivu pražského chudinského ředitelství, úředních záznamů v nemocnici u Milosrdných bratří, kde dr. Uher 18. září 1870 zemřel, dále vycházel z klasické stejnojmenné aktovky F.L. Šmída, kde je dle něj věrně zachycen pražský žargon.Zároveň Týnecký přiznává prvenství Batalionu K.L. Kuklovi.[26] Nutno ještě připomenout zpěvohru a činohru Batalion, kde spoluautory J.H. Týneckého byli Václav Vrána a Emanuel Brožík. Hudbu složil Rudolf Piskáček. Hra byla uváděna v Praze v roce 1930.

Ignát Herrmann považoval dr.Uhra za oběť vlastní náruživosti a slabosti. Šmídova postava „doktora Ungra“, na kterou pak navázali další autoři, je podle něj oproti skutečnosti silně zromantizovaná. [27] Ale i on nakonec přiznává jistý podíl na tragédii manželce Anně, díky ní se totiž upil i její druhý manžel: " Sličná Aninka, když se vrátila domů, aby snad ohlušila vtírající se jí nemilé vzpomínky na Prahu a zanechaného tam manžela, který od té doby víc a více pustl, vrhla se do proudu zábav, jež ovšem malé městečko tehdy jen ve skrovné míře mohlo poskytnouti. Ježto po vzoru jiných větších měst tehdy i v X. zřízeno právě ochotnické divadlo, věnovala se mu také s nadšením a nebylo snad jediného představení, v němž by byla neúčinkovala. Při jednom takovém představení zamiloval se do ní mladý, zámožný mlynář X., který od té doby stále se jí vtíral do cesty, až jej konečně vyslyšela. Ježto jako vdaná paní – nebylať vůbec s dr. Uhrem rozvedena – nemohla pomýšleti na sňatek, žili jen tak ve společné domácnosti, což tehdy ještě působilo veliké pohoršení. Byla stále koketní, milovala zábavu a tanec, X. na ni žárlil, podobně jako dr. Uher se dal do pití, konečně zabředl do dluhů a zemřel… Tuším, že ještě za jeho života se seznámila s pokladníkem na x-ském nádraží, který se později stal učitelem tělocviku na jedné měšťanské škole ve Vídni, kamž jej později následovala a teprve v dospělejším věku svém se s ním dala oddati. Žila ve velmi dobrých poměrech majetkových, poněvadž po svém bratru Jos. zdědila veliké jmění. Sama zemřela tamtéž r. 1897."[28]

Za již zmiňovanými dlouhými autorskými spory bylo neúspěšné jednání financiéra Václava Krause a libretistou E. Šimáčkem a nepodepsaná smlouva z 9.10. 1926. Následně prý Přemysl Pražský prohlásil: "Tak se vás nebudu vůbec ptát a zfilmuju ty věci bez vašeho povolení, načež vám teprve pošlu peníze" [29] Batalión byl zfilmován, Přemysl Pražský ale nikdy žádné peníze neposlal a jen se zhoršily vzájemné vztahy K.L.Kukly s dcerou F.L. Šmída Cilkou Šmídovou. Batalion se na divadelních prknech hrál dlouhá léta, podle svědomitého kronikáře pražské zábavy Jindřicha Mesznera nejméně 1000x.[30]

František Leopold Šmíd se věnoval i teorii humoru: "Podařený a v pravý čas užitý vtip působí více než dlouhé studované řeči a padá na hlavu odpůrce buď jako uhlí řeřavé nebo jako studený vodopád. Neškodným jest, koho učiníme směšným. Vtip jest okamžitý výtrysk ducha a jen v pravém okamžiku a rychle působí. Ohřívaný vtip jest jako paštika, čím častěji je ohříván, tím stává se nezáživnějším."[31] F.L. Šmíd ovlivnil mnohé generace svých následovníků, nejvíce snad Eduarda Basse, kde se jeho vliv promítá i do Bassovy teoretické výstavby kabaretních programů. Viz:

Krátký program s aktovkou

1. Prolog (Pierot, či recitace nebo konferenciér)

2. Náladové písně - Vážné písně - Hudební číslo (staropražské, hradecké)

3. Recitátor - Caseur - Humorista

4. Chansoniera - Diseusa

přestávka

5. Chansonier

6. Výpravné číslo - tanečnice (i stínohry a siluety)

7. Komik

přestávka

8. Aktovka (Aktovka se může vsunouti libovolně, vážná na začátek programu, veselá nakonec. Kvůli složitým přestavbám raději nakonec.)[32]

[1] Ze všech koutů staré Prahy, Karel L. Kukla, 1931, nákladem knihovny "Z kroniky staré Prahy", Praha XII., Bruselská 8, str. 17

[2] Tamtéž, str. 5

[3] Tamtéž, str. 6

[4] Tamtéž, str. 18

[5] F. L. Šmíd , Batalion: Obrázek z ovzduší alkoholu o 1 jednání, Praha, Jos. Šváb-Malostranský, Ptaha III, pravděpodobně 1910, s. 89-109, soukromý archív Jaromíra Farníka, chybí část Výstupu č.8, dodán z opisu režijní verze Josefa Waltnera z 11. až 12. 10. 1946, Národní museum Praha, Divadelní oddělení, pozůstalost Josefa Waltnera

[6] Josef Waltner, Album historie lidových zpěváků, I.díl, 28.9.1935, Národní museum Praha, Divadelní oddělení, pozůstalost Josefa Waltnera

[7] V.V. Tomek, Ze starých pražských šantánů, Nákladem edice "Vyšehrad", Praha-VI, Neklanova 22, Praha 1929, str. 93

[8] Ze všech koutů staré Prahy, Karel L. Kukla, 1931, nákladem knihovny "Z kroniky staré Prahy", Praha XII., Bruselská 8, str. 27

[9] F. L. Šmíd , Batalion: Obrázek z ovzduší alkoholu o 1 jednání, Praha, Jos. Šváb-Malostranský, Ptaha III, pravděpodobně 1910, s. 104, soukromý archív Jaromíra Farníka, chybí část Výstupu č.8, dodán z opisu režijní verze Josefa Waltnera z 11. až 12. 10. 1946, Národní museum Praha, Divadelní oddělení, pozůstalost Josefa Waltnera

[10] J.Kotek, Šantán s červenou lucernou aneb Až žije Baj-Kaj-Laj, Pro členy Klub, Pro členy Klubu přátel poezie vydalo nakladatelství Československý spisovatel, 1985, str.118-120

[11] V. Pletka a V. Karbusický, Písně lidu pražského, Pro členy Klub, Pro členy Klubu přátel poezie vydalo nakladatelství Československý spisovatel, 1966, str.99

[12] Tamtéž str. 30a 31.

[13] Tamtéž str. 31.

[14] E. Bass, K písním lidu pražského, Přítomnost 1925, M. Bystrov, Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte, str. 297-305, nakladatelství Galén 2016

[15] K.Čapek, Písně lidu pražského, Přítomnost 1925, M. Bystrov, Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte, str. 285-304, nakladatelství Galén 2016

[16] V.V. Tomek, Ze starých pražských šantánů, Nákladem edice "Vyšehrad", Praha-VI, Neklanova 22, Praha 1929, str. 82

[17] Tamtéž str. 83

[18] G. Meyring, Golem, F. Topič 1916

[19] Tamtéž, str. 47-48, verze pdf

[20] J.H. Týnecký, Batalion, Třetí kniha"Karlovských povídek", Nákladem Českomoravských podniků tiskařských a vydavatelských v Praze II, Havlíčkovo náměstí č. 10, Praha 1928, soukromý archív Jaromíra Farníka

[21] I. Herman, Před padesáti lety. Praha: F. Topič, 1925, Vydala Městská knihovna v Praze 2017, ISBN 978-80-7532-619-5 (pdf), zde díl II

[22] J.Arbes, Advokát chuďasů, Melantrich 1940, první vydání 1881

[23] Batalion, ČSR, 1927, 78 minut, režie: Přemysl Pražský,hlavní role: Karel Hašler

[24] Batalion, ČSR, 1937, 93 min., režie: Miroslav Cikán, hlavní role: František Smolík, F. Smolík státní cena

[25] Advokát chudých, Československo 1941, režie: Vladimír Slavínský, hlavní role: Otomar Korbelář.

[26] J.H. Týnecký, Batalion, Třetí kniha"Karlovských povídek", Nákladem Českomoravských podniků tiskařských a vydavatelských v Praze II, Havlíčkovo náměstí č. 10, Praha 1928, soukromý archív Jaromíra Farníka

[27] I. Herman, Před padesáti lety. Praha: F. Topič, 1925, Vydala Městská knihovna v Praze 2017, ISBN 978-80-7532-619-5 (pdf), zde díl II

[28] Tamtéž, str. 159 -160

[29] Ze všech koutů staré Prahy, Karel L. Kukla, 1931, nákladem knihovny "Z kroniky staré Prahy", Praha XII., Bruselská 8, str. 11

[30] Jindřich Meszner, Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860-1930, Praha 1988, str. 515, DVD soukromý archív Prof. PhDr. Vladimíra Justa, CSc a strojopis ze soukromého archívu Jaromíra Farníka.

[31] Národní pěvec, Ročník I, Září 1890, číslo 4, str. 2

[32] Eduard Bass, Jak se dělá kabaret, 1917, Kabaret Eduarda Basse, Ústav Dramatické a scénické tvorby Divadelní fakulty AMU, Vydalo Nakladatelství KANT - Karel Kerlický, Kladenská 29, Praha 6, Praha 2012, str. 54 a str. 56