Radan Dolejš

úterý 3. října 2017

RADOUCHŮV NEPRAVIDELNÝ ÚTERNÍK, aneb co týden vzal a nikdy nevrátí, tentokrát mimořádně v úterý. Po třech letech nám (PATROLA ŠLAPETO) vychází regulérní CD/DVD a uzavírá tak trilogii mapující staropražský folklór. Nabízím trochu počteníčka o písničkách, které se na vás na tomhle albu těší. Prostě "Chytila PATROLA..."

R.D.

Chytila Patrola aneb Písně lidu pražského po dalších třiceti letech.

„Mně se na Šlapetu líbí, že zachází s písněmi pro lid pražských hospod láskyplně. Ač jsou prostopášné, naivní a jen pro pobavení, mají duši. Jako ta prostitutka mladá, co ji chytila patrola.“

Slova, která napsal Zdeněk Svěrák již v roce 1994, jsme měli na paměti, když jsme se pouštěli do odvážného projektu trilogie CD staropražských písní. V roce 2013 to byl písničkový průvodce starou Prahou Karla Hašlera (Praha - srdce Evropy), v roce 2014 písničkový průvodce staropražskými hospodami (Mým domovem ztichlá je putyka) a nakonec v roce 2017 průvodce písněmi lidu pražského (Chytila Patrola...), které byť často mají své autory, žijí si životem nezbedným a často obtížně zmapovatelným. Snad vás naše pětiletá práce alespoň trochu potěší a hlavně rozezpívá. A cože vás to tentokrát čeká za staropražské menu?

Libeňský plynojem
První píseň, která si žije svým životem bez ohledu na to, že původně měla své autory a jmenovala se Novopražská. Archivář Kocourkovských učitelů MUDr. Jaroslav Procházka vzpomíná: „Datum premiéry bude asi den 19. 2. 1934 při vystoupení Kocourkovských na jubileu B. Bozděcha ve Smíchovské Aréně, kam poslal Kocourkovským pan Hulata místo věnce šunku! Proč by ji jinak posílal, kdybychom nebyli zpívali písničku, v níž je o něm zmínka? Jiný vztah totiž, než rým: kulatá - Hulata, jsme neměli.“ Píseň měla původně i refrén: „Slečno, pojďte se mnou do kina, ve čtvrt na devět se začíná. Žádný ze všech lidí ve tmě neuvidí, proč jste červená jak malina. Slečno, dnes na místo procházky, koukat budem se na obrázky, jako myši tiší na červeném plyši za dva volňásky.“ Autory byli: hudba: Dr. Julius Kalaš, text: Karel Hrnčíř.
Námi zachycená verze je hospodská z roku 1989, šlapeťáckou úpravu převzalo mnoho kapel hrajících tento repertoár a my sami s ní zpravidla začínáme každý koncert, takže jsme ji hráli asi tak 2500krát.

Harfenice
Píseň z roku 1908. Původní kostýmní kuplet napsal Alois Tichý (1875 - 1922). Repertoárové číslo Růženy Slavínské bylo s velkým úspěchem zpíváno ve Dvorním pivovaře v Praze. Převlekový kuplet o harfenici - tehdy stále ještě časté figurce z řad šumařů obcházejících pražské hostince a pivovary - tematicky sice upomíná na mnohem starší kramářskou píseň o „Harfenici ubohé“, melodicky, satirickým zacílením i jistou dvojsmyslností tu však už jde o produkt příznačně šantánový. Kuplet se brzy dočkal i úspěšného pokračování: „Můj muž se ke mně vrátil zas i k mojí harfičce, teď musím opět drnkat s ním při každé písničce. Však žel, že jeho klárinet je už moc vrzavý a nehraje, jak dříve hrál, má klapky rezavý. Ač harfička má stále jen brnká brnk, drnky drnk, z klarinetu už camrgeist a všechen tón už frnk. Škytá jen, vrzá napořád a nechce ani hrát, i když se sama odhodlám, si ho naštemovat...“. Písnička se na repertoáru Šlapeta objevila v roce 1996, kdy nám ji přinesla a s chutí přednesla Jiřinka Jirásková.

Za tou naší garáží
Rok 1928. Praha ještě v lesku revue. Největší šlágr Fandy Mrázka v revui „Když miliony září“. Autory byli ostřílení matadoři: hudba: J. Jankovec, text: B. Aust. Na našem repertoáru se objevuje nepravidelně již od roku 1989. O její oblibě svědčí to, že se nám do repertoáru stále vrací. Na tomto CD zazní dokonce ve dvou verzích.

Chytila Patrola prostitutku mladou
Druhá polovina 19. století. Jedna z nejtypičtějších písní lidu pražského, ze které cituje i Karel Čapek ve stejnojmenné studii pro Přítomnost v roce 1925. Jen text začíná trochu jinak: „Sebrala patrola tu Kamilu hezkou, vedla ji po Praze tou širokou cestou.“ Původnost poslední sloky: „Neposmívejte se, dyť se to nesluší, třeba prostitutka, přece měla duši.“ zpochybnil E. E. Kisch.

Vandroval malíř
Druhá polovina 19. století. Folklórní píseň o vandrujícím malíři podlehla v pražském prostředí typickému posunu v textu i v melodii. V zápisu E. F. Buriana je jasně patrný vliv dobového kupletu „Lidunka dumala u okna v šeru“ (Zefiho Veselost Z, č. 62), který kryptadickou alegorií připomíná lety francouzského pilota Pegouda nad Prahou v roce 1909. Zde otištěný text je rekonstrukcí z několika pramenů.

Zahradník z Braníka

1904 - U Štajgrů, 1906 - U Lhotků, 1907 - Dvorní pivovar. Tam všude putoval Zahradník z Braníka. Populární kostýmní kuplet si Alois Tichý (1875 - 1922) napsal sám pro sebe a přiřadil ho k dalším číslům svého repertoáru: Utrápený ženich, Rekrut furvezňák, Janek na posvícení, Tambor major od šorfšiců, Zubožený manžel či Mazavka Žoli.

Blíže viaduktu

Cenzurní poznámky k této písni jsou datovány 15. 7. 1876. Východiskem je tisk Jana Spurného v Praze „Žertovný zpěv pro zasmání, jak se Jeníček a Anička spolu velice milovali, aneb: Láska a arsenik není žádný špás“. Vyšel „sepsáním a nákladem Františka Haise“. Tato píseň začíná slokou, která se v ozpívaných verzích dostala obvykle až na konec jako moralita: „Arsenik a láska, to jsou dvě těžkosti, jedna tráví srdce a druhá vnitřnosti. Podál Dobytčáku bydlela Anička, holka roztomilá jako holubička atd...“. Josef Šváb - Malostranský ve svých Veselých a oblíbených písních č. 177 otiskuje v 90. letech 19. století již ozpívané znění se svými dalšími úpravami, až konečně dnes žije „Panna Lízi“ jako výtvor plně folklórní.

Bramborová placka

Rok 1942. Protektorát Böhmen und Mähren. Praha žije operetou. Kuplet Bramborová placka slavil svůj úspěch v operetě Ostrov milování a jeho původním interpretem nebyl nikdo jiný než Fanda Mrázek.

Já jsem sirotek

90. léta 19. století. Zárodečný tvar v kramářské písni pořízené „Sepsáním Josefa Bendy z Velvar“ pánové Václav Pletka a Vladimír Karbusický uvádějí Spurného tisk cenzurovaný 17. 7. 1880.

Třináct černejch loupežníků

Jedna z nejstarších písní lidu pražského je datována někdy do poloviny 19. století. Jde o moritátovou perzifláž, jejíž úryvek v pražském folklóru zachytil E. F. Burian. Podle pamětníků jí náš Oťas Litomiský zpívával již v sedmdesátých letech minulého století v divadle v Libochovicích.

Černá Máry

Kuplet Černá Máry dopsal Josef Heřman Zefi 20. srpna roku 1905. Velkou roli zde hrají i nezpívané pasáže: „Práce musí být slušná, abych se moc neumazala. K ruce musím mít ficku. Vařit je tak, abych si moukou moc nezaplácala prsty - ono je to ekhlhaft, když se ta mouka lepí mezi prsty. Okna musej chodit pucovat z toho ústavu Veribal. Na metení musí být to amerikánský koště, co mete samo. Prach musí chodit vycucat ta mašina s tím šlauchem z ulice. Ráno musí být hodinka k česání a oblékání, v poledne hodinka na oběd a hodina klidu...“.

Anežka Bémová

Přelom 19. a 20. století. Text této proslulé moritátové perzifláže je zde rekonstruován podle několika zachovaných zápisů (E. F. Burian, Evžen Weindlich, Dagmar Novotná z Prahy). Východiskem nápěvu je obecný typ kramářské melodiky známý z nápěvů k baladické látce o návratu mrtvého milence a potom zejména z „Harfenice“.

Když jsem byl písařem v kanceláři

Rukopis z roku 1858. Píseň pochází z rané obrozenecké doby, zachovala se v mnoha zápisech folklórních i rukopisných. Zde byl použit jako základ rukopisný zpěvník Františka Krista.

Já jsem holka ještě mladá

Druhá polovina 19. století. E. F. Burian uvádí píseň ve své rukopisné studii „Služky a vojáci“ mezi různými říkadly a popěvky, kterými chůvy v Praze konejšily děcka. K páté sloce našeho textu trefně poznamenal: "A někdy se i chůvy prořeknou a mohou přijít o místo..." Právě ona sloka, na niž Burian narazil, je už dávnou součástí různých folklórních písní kryptadijního charakteru.

Cvočkář Danda

Počátek 20. století. Legendární příběh „Cvočkáře Dandy“ je z hlediska svého vzniku dodnes nejasný. Kdož ví, jaké podněty působily v prehistorii této písně a zda můžeme věřit dopisovateli Českého lidu z Podbrdska, který líčí, jak byl svědkem vzniku tohoto „ohavného éposu“, když jej prý složili mládenci na návsi. Jeden ze zachovaných zápisů ve sbírce Národního muzea je doplněn poznámkou sběratele, že se píseň vztahuje k události, jež se odehrála před 1. světovou válkou v Hluboši u Příbrami. Ať je tomu jakkoliv, faktem je, že tento moritát patří k nejvýraznějším ukázkám více méně recesního pražského folklóru. Kromě citovaného zápisu sloužil k naší rekonstrukci zápis ve sbírečce „Pražských písní“ z majetku J. Války v Brně, jakož i „Písně lidu pražského pánů“ Václava Pletky a Vladimíra Karbusického z roku 1966.

Co jsem milovala tak ráda

Nejstarší prameny nás dovádějí do 90. let 19. století. Sám text spojující originálně „modrý vočička“ folklórní poezie s „flundrou“ pražského žargónu ukazuje výmluvně na tvůrčí procesy prostředí pražských služek zavlékajících do velkoměsta pouťové písničky z venkova.

Marta je Marta

Písnička Jarky Mottla "Marta" poprvé zazněla v roce 1933 ve filmu „Sedmý den Bůh odpočíval“. Film se dodnes promítá s pozměněným názvem „Dobrý tramp Bernášek“. Marta je stálice šlapeťáckého repertoáru.

Fešák Hubert

Ohlasy písní lidu pražského. Ohlas prvý. Rok 1984. Písničku Fešák Hubert složili pro stejnojmennou staropražskou komedii Petr Hapka a Michal Horáček a zpívala jí Laďka Kozderková.

V Liliový ulici

Ohlasy písní lidu pražského. Ohlas druhý. Rok 1987. V semaforském představení „Na Poříčí dítě křičí aneb jak pán Půlpán z Pyšel do Prahy si vyšel a co tam všechno slyšel“ zazněla celá řada staropražských písniček. Ta „V Liliový ulici“ je však přímo z pera Jiřího Suchého.

Na Pořící

Ohlasy písní lidu pražského. Ohlas třetí. Rok 1933. Píseň vznikla na zakázku do Almanachu Kmene, každoroční publikace Svazu československých nakladatelů. „Onoho roku byl almanach redigován na téma lásky“ vzpomínal Jiří Voskovec. Píseň má přesné napodobení pouliční „žižkovské pepické“ intonace. V originále je hláška: „Neštiť se, dyk je to bůr, člověče!“, atd. Starší sestřičkou této písně je Emanuel Přibyl aneb Píseň při cihličce Jiřího Červeného z roku 1917. Opět parodie písní pro služky (písní služek).

Pod Libeňským mostem

Rok 1924. Jedna z těch zlidovělých písní zavlečených z venkova do Prahy opatřená textem Ferry Kovaříka. Existuje i verze ve formě milostného duetu.

Válka na Itálii

Krutá válečná léta 1915 - 1917. Čeští vojáci bojující za čest a slávu císaře pána na italské frontě na řece Soči. Mezi českými vojáky v rakousko - uherských uniformách byli tenkrát i Josef Váchal a Fráňa Šrámek. Jeden fanoušek nám napsal na webové stránky: „Děkuji za svého praděda, který tohle peklo v Passo de Tonale a okolí přežil. Mockrát mi tuhle věc zpíval a ve Vašem podání je tu jeho duch neustále se mnou. Zůstávám v dokonalé úctě před Vámi, že spolu s Vámi nikdy nebude těchto hrdinů zapomenuto!!!!!!". Bohuslav Hála na tu nelehkou dobu vzpomínal: „Všude kolem vidím pobíhající vojáky s vyvalenýma očima. Smrt se vznáší nad krajem zahaleným záclonami granátového kouře, tak že ani slunce jimi neproniká. Telefonní drát je střelbou strhán a schumlán dohromady. Všude se povalují mrtvoly. Prostovlasé i s naraženými čapkami, s rukama nataženýma tak, jako by chtěly něco vyrvat ze země, s nohama křečovitě napjatýma, je vidět krvavé rány, utrhané ruce i nohy, bezhlavé trupy, mezi tím rozházené věci z rozstřílených ruksaků, rozletěvší se na všecky strany dopisy. Obnažené bílé kosti se odrážejí od rudě ssedlé krve a špinavých zelených cárů uniforem. I tak umírají lidé...“

Kde je moje máma

Rok 1928. Písničku Emana Fialy a Dr. Karla Tobise zpíval s velkým úspěchem Ferenc Futurista. Stálá ozdoba našeho repertoáru, léty se propracovala mezi čtyři nejlepší přídavková čísla.

Na Pankráci

Zřejmě polovina 19. století. Jedna z nejrozšířenějších písní pražského lidu pochází ještě z dob, kdy se na Pankráci nalézaly zelené aleje. Přestože má řadu lidových venkovských verzí, je zcela právem pokládána za kmenový repertoár pražských hospod a tancovaček. Na její popularitě se přiživil i kabaretiér J. H. Zefi ve své edici „Veselost“ č. 51, kde k ní přidal nepříliš vtipnou „ženskou“ verzi. Tu zde pro jistotu neuvádíme.

Tak to by bylo asi tak všechno.

Dobrý poslech a veselý společný zpěv vám přejí vaši Patroláci/Šlapeťáci.

úterý 20. června 2017

RADOUCHŮV NEPRAVIDELNÝ ÚTERNÍK, aneb co týden vzal a nikdy nevrátí, tentokrát mimořádně v úterý. Jó, BATALIÓN!

R.D.

BATALIÓN "jeden příběh a několik osudů"

Motto: "U žáby" je vršíček,

proti němu domeček,

s rumem, punčem krámeček,

"Bataljónu" stáneček!

Píseň "špiritistů"[1]

Málokteré dílo provází tolik nejasností, různých výkladů a nakonec i autorských sporů jako právě Batalion. Prvotní autoři jsou dva: prozaik, dramatik, novinář, nakladatelský redaktor, překladatel z angličtiny a francouzštiny Karel Ladislav Kukla (1863-1930), který svou povídku Batalion otiskl poprvé v zábavné příloze Národní politiky v roce 1892[2] a František Leopold Šmíd, český kabaretiér, skladatel a spisovatel, reformátor starého šantánu. Mistr sólového výstupu, tvůrce figurek pražských flákačů a pobudů a typu pražského Pepíka, jehož jednoaktovka Batalión měla premiéru 9. září 1893 ve Šmídově Prvním Českém Chantantu U Zlatého soudku v Ostrovní ulici (viz. divadelní cebule představení, obrazová příloha č.5). Karel Ladislav Kukla se "Bataliónem zabýval podrobně v letech 1884-1892, jeho pátrání doplnili cennými informacemi: člen řádu potomních bratří v Praze, potomní primář MUDr. Kašpar, pražský fiakrista Vojta Kotyš i "jeho tehdejší nejlepší kamarád Leopold F. Šmíd, tehdy ředitel šantánu "U Čápů" v Praze III., pak u Labutě a U Bucků" na Poříčí a r. 1903 ředitel zpěvní síně "U zlatého soudku v Ostrovní teď Smetanově ulici, ... kde roku 1893 po prvé byla hrána aktovka "Batalión" za mého spolupracovnictví i dramatické účasti." [3] K.L.Kukla dodal ve své povídce velmi přesnou a působivou charakteristiku prostředí, ve které se příběh odehrává: "To byla nejznámější pražská kořalna, která měla svou velkou truchlivou historii, to by útulek mnohých nešťastných duší, které svět ztratil a lidská společnost na vždy vyvrhla ze svého středu, hrozný azyl zavržených bídníků, velkoměstská stoka a kloaka zločinu, propast, bařina, v níž tonuly poslední stopy bludných existencí a ohromný hrob, vlastně pustá hřbitovní šachta, kde zmíraly poslední zbytky zmařených životů... to byla pochmurná "říše tmy", pověstný pražský Batalión" [4]A F.L. Šmíd bezprostředně navazuje:" Kořalna. V pozadí sudy ke stropu narovnané, na nich nápisy "Jalovec", "Perlová", "Bílá" (K.L. Kukla ještě doplňuje "Rum" a "Persiko"). V pravo od vchodu nálevní stolek, trychtýře a skleničky různé velikosti, těsně u nálevního stolku malá železná kamínka, dvě lavice podél stěn v pravo a v levo tvoří celý nábytek. Ve zdi v levo od vchodu zazděný střep zrcadla."[5] Podobné je to s charakteristikami jednotlivých postav, kde svůj je Kuklův literární základ přizpůsoben potřebám divadelního jeviště, některé postavy mizí a jiné se naopak objevují. Díky Josefu Waltnerovi[6] je zmapováno premiérové obsazení Batalionu:

Dr. Unger ...... Leopold Šmíd

Vondra (Kačatore)...... T. Sodoma

Stará Bára .... Marie Sodomová

Žanka..... Morosová - Jahodová

Jaroslav ....... Hrdlička

Kořalečnice .... Kristina Raková (Marie Mersová)

Beznoska..... Alois Steinert

Beznoskova žena .... Cili Šmídová

Harmonikář .... Josef Kučera

Až na obsazení Kořalečnice se obsazení shoduje i s verzí uváděnou v publikaci V.V. Tomka "Ze starých pražských šantánů."[7] V souladu s Kuklovou verzí zůstávají postavy dobrodruha Vondry, který se roku 1859 dal zverbovat do římského vojska, ošusty Šteinfeldera, známého pod jménem "Beznoska", který dělal z králíků zajíce, z myší krtky, z vrabců kanáry a jednou dokonce udělal z krysy veverku, a toto zvíře prodal jednomu váženému pražskému měšťanu, dále pak původně prohnané pražské kvítko, jakýsi Švestka, u Šmída Slíva, který propil věno svých zámožných rodičů a samozřejmě vůdčí postava celého Batalionu: známý advokát, řečník a poslanec doktor Uher (pozn.nejdříve Unger), který, byv nevěrou ženy dohnán k zoufalství, klesl z výše parlamentního orátora a člověka s hodností akademickou až v brloh pobudů a v jedovatou atmosféru kořalny, v níž se stal kumpánem a vůdcem pražských proletářů![8] Chybí herec Vojta Mušek, který byl za své bláznovské kousky vyhošťen ze všech kočujících hereckých společností, básník Václav Šolc k krkonošských hor, věhlasný chemik Švarc, obratný německý právník Kvido Hank. Naopak přibylo ženských postav, harmonikář a s ním i písničky. Např. Kuplet Slívy: "...Ruťa-ruťa-ruťa, ten neví co je svět, kdo "u Lišků" se netočil, s holkou jako květ...."[9] Autorství všech písní je připisováno F.L. Šmídovi, což se jeví sporné u písně nejznámější, hymny alkoholiků: "Ach pryč, ach pryč je všecko", která byla připisována i JUDr. Františku Uhrovi. Josef Kotek se v publikaci "Šantán s červenou lucernou aneb Ať žije Baj-Kaj-Laj![10] odvolává na edici pražské tiskárny J. Spurného, kde píseň vyšla již někde v polovině 19. století. Václav Pletka a Vladimír Karbusický se v "Písních lidu pražského"[11] odvolávají také na kramářské tisky J. Spurného, autorství však připisují i jakémusi Václavu Slavíkovi a původním vydavatelem by měl být Josef Chládek z Heřmanova Městce."Ach pryč, ach pryč je všecko, pryč jest má naděje, teď pláču jako děcko, co mně to prospěje?...."[12]. V původní verzi je totiž píseň koncipována jako duet: "...Přestalo slunko svítit, přestala láska tvá, o ruku nesmím prosit, ta již je zadaná.. Vždycky jsem myslívala, jak ve dne, tak v noci, u tebe hledávala v soužení pomoci..." Konec písně je klasicky morytátový: "...Já sobě ale najdu pokoj na hřbitově, já sobě hledat budu pokoj v tmavém hrobě." [13] I tento případ potvrzuje teorii Eduarda Basse[14] ve své polemice k Karlem Čapkem[15] na stránkách Přítomnosti v roce 1925, a totiž, že většina staropražských písní má svůj původ ve venkovském folklóru importovaném do Prahy především služkami a řemeslníky.

Obě prvotní verze Batalionu exponují postavu Dr. Uhra (poz. aut. oba autoři postupně opustili Dr. Ungera a vrátili se pravému jménu hrdiny) již po rozchodu s nevěrnou manželkou Annou, coby vůdčí osobnost vedoucí výpravy svých poddaných, dělící mezi ně výdělek, starající se i o archiv a garderobu celé komunity. Šmíd i Kukla se spíš než na Uhra soustředí na vytvoření plastické drobnokresby batalionského společnosti, v níž má sice Dr. Uher úlohu naprosto klíčovou, jeho osobní příběh je ale záměrně odsunut do pozadí, slouží pro vysvětlení motivací, nikoli jako hlavní dramatická zápletka. Kukla věnuje stejnou, možná i větší pozornost vykreslení ostatních postav, které se do zdramatizované verze příběhu už nevešly. Šmíd považuje za klíčový osud umírajícího souchotináře Jaroslava a jeho shledání s maminkou, kterou po celý život neznal. Pro Kuklu jsou zásadní principy fungování batalionské společnosti. Dr. František Uher je zobrazen a chápán jako vůdčí osobnost této „komuny“, kterou založil a která bez vůdce zanikne těsně po jeho smrti, neboť on je Batalion. Zajímavá je ještě jedna ze starších verzí příběhu[16], kde osud Dr. Uhra zásadně ovlivní ještě obstárlá prostitutka přezdívaná "Suchá lípa" vyžebrávající pravidelně v chudinském úřadě nebo v pražské městské věznici, zvané povšechně "Fišpanka" různé šatstvo, které hned v Batalionu vyměnila za kořalku. Však také dr. Uhrovi koupila skleničku sladkého nápoje se slovy: "Ale povídám, doktore, nemyslejí už na tu jejich Filomenu. Jdou se mnou k "Dejlovům" do departmánu čtvrtýho a roztancujeme to na boso, třeba až do rána! To vědí "u Dejla" v Rybní se tancuje i po biliáru, a koule se prohánějí i bosýma nohama. To vědí, že to známe. Dycinky stará Pražka a fešná dívčina".[17] A tak zde dle této verze příběhu Dr. Uher přespával do doby než jej jedné noci vybrala policejní šťára i se všemi spolunocleháři.

Asi nejznámějším spisovatelem zmiňujícím se o poslanci a právníkovi Uhrovi je ale Gustav Meyrink. V jeho románu Golem[18] je nezvykle rozsáhlá část věnována jistému doktoru Hulbertovi. Ten chodí do vinárny Lojzíček sídlící v židovském městě a stojí v čele společnosti zvané Batalion. Meyrink sice změnil obvyklé jméno postavy i místo děje, ale jinak vše souhlasí s Kuklovým, respektive Šmídovým popisem. Také dr. Hulberta zničí nevěra milované ženy a dožene jej ke kořalce a k pomoci ztroskotancům. Název Batalion Gustav Meyrink pro skupinu vyděděnců společnosti, kteří se kolem něj seskupili.I pád doktora Hulberta zapříčinila manželčina nevěra a to sice poté, co se z milosrdenství ujal chudého studenta jako vlastního syna. Leč: "Mladá žena zahořela brzy ke studentovi tajnou láskou. a nemilosrdný osud tomu chtěl, že ji rektor přistihl. Přispěchal totiž neočekávaně dřív domů, chtěl ji na znamení své lásky překvapit velkou kyticí růží k narozeninám, a našel ji právě v objetí toho, komu prokázal tolik dobrých skutků."[19]

Příběh doktora Uhra nedal spát ani dalším literátům. Do atraktivního tématu se pustili: J.Hais Týnecký (1885-1964)[20], Ignát Herrmann (1854 - 1935)[21], Jakub Arbes (1840-1914)[22], filmoví režiséři a producenti: Přemysl Pražský (1893-1964)[23], Miroslav Cikán (1896-1962) [24] a Vladimír Slavínský (1890-1949)[25]. Josef Hais Týnecký povídku "Batalion" napsal r.1914, ponejprv byla otištěna v "Lidovém deníku" v květnu a v červnu 1919. K dějové osnově J.H. Týnecký použil zápisů z archivu pražského chudinského ředitelství, úředních záznamů v nemocnici u Milosrdných bratří, kde dr. Uher 18. září 1870 zemřel, dále vycházel z klasické stejnojmenné aktovky F.L. Šmída, kde je dle něj věrně zachycen pražský žargon.Zároveň Týnecký přiznává prvenství Batalionu K.L. Kuklovi.[26] Nutno ještě připomenout zpěvohru a činohru Batalion, kde spoluautory J.H. Týneckého byli Václav Vrána a Emanuel Brožík. Hudbu složil Rudolf Piskáček. Hra byla uváděna v Praze v roce 1930.

Ignát Herrmann považoval dr.Uhra za oběť vlastní náruživosti a slabosti. Šmídova postava „doktora Ungra“, na kterou pak navázali další autoři, je podle něj oproti skutečnosti silně zromantizovaná. [27] Ale i on nakonec přiznává jistý podíl na tragédii manželce Anně, díky ní se totiž upil i její druhý manžel: " Sličná Aninka, když se vrátila domů, aby snad ohlušila vtírající se jí nemilé vzpomínky na Prahu a zanechaného tam manžela, který od té doby víc a více pustl, vrhla se do proudu zábav, jež ovšem malé městečko tehdy jen ve skrovné míře mohlo poskytnouti. Ježto po vzoru jiných větších měst tehdy i v X. zřízeno právě ochotnické divadlo, věnovala se mu také s nadšením a nebylo snad jediného představení, v němž by byla neúčinkovala. Při jednom takovém představení zamiloval se do ní mladý, zámožný mlynář X., který od té doby stále se jí vtíral do cesty, až jej konečně vyslyšela. Ježto jako vdaná paní – nebylať vůbec s dr. Uhrem rozvedena – nemohla pomýšleti na sňatek, žili jen tak ve společné domácnosti, což tehdy ještě působilo veliké pohoršení. Byla stále koketní, milovala zábavu a tanec, X. na ni žárlil, podobně jako dr. Uher se dal do pití, konečně zabředl do dluhů a zemřel… Tuším, že ještě za jeho života se seznámila s pokladníkem na x-ském nádraží, který se později stal učitelem tělocviku na jedné měšťanské škole ve Vídni, kamž jej později následovala a teprve v dospělejším věku svém se s ním dala oddati. Žila ve velmi dobrých poměrech majetkových, poněvadž po svém bratru Jos. zdědila veliké jmění. Sama zemřela tamtéž r. 1897."[28]

Za již zmiňovanými dlouhými autorskými spory bylo neúspěšné jednání financiéra Václava Krause a libretistou E. Šimáčkem a nepodepsaná smlouva z 9.10. 1926. Následně prý Přemysl Pražský prohlásil: "Tak se vás nebudu vůbec ptát a zfilmuju ty věci bez vašeho povolení, načež vám teprve pošlu peníze" [29] Batalión byl zfilmován, Přemysl Pražský ale nikdy žádné peníze neposlal a jen se zhoršily vzájemné vztahy K.L.Kukly s dcerou F.L. Šmída Cilkou Šmídovou. Batalion se na divadelních prknech hrál dlouhá léta, podle svědomitého kronikáře pražské zábavy Jindřicha Mesznera nejméně 1000x.[30]

František Leopold Šmíd se věnoval i teorii humoru: "Podařený a v pravý čas užitý vtip působí více než dlouhé studované řeči a padá na hlavu odpůrce buď jako uhlí řeřavé nebo jako studený vodopád. Neškodným jest, koho učiníme směšným. Vtip jest okamžitý výtrysk ducha a jen v pravém okamžiku a rychle působí. Ohřívaný vtip jest jako paštika, čím častěji je ohříván, tím stává se nezáživnějším."[31] F.L. Šmíd ovlivnil mnohé generace svých následovníků, nejvíce snad Eduarda Basse, kde se jeho vliv promítá i do Bassovy teoretické výstavby kabaretních programů. Viz:

Krátký program s aktovkou

1. Prolog (Pierot, či recitace nebo konferenciér)

2. Náladové písně - Vážné písně - Hudební číslo (staropražské, hradecké)

3. Recitátor - Caseur - Humorista

4. Chansoniera - Diseusa

přestávka

5. Chansonier

6. Výpravné číslo - tanečnice (i stínohry a siluety)

7. Komik

přestávka

8. Aktovka (Aktovka se může vsunouti libovolně, vážná na začátek programu, veselá nakonec. Kvůli složitým přestavbám raději nakonec.)[32]

[1] Ze všech koutů staré Prahy, Karel L. Kukla, 1931, nákladem knihovny "Z kroniky staré Prahy", Praha XII., Bruselská 8, str. 17

[2] Tamtéž, str. 5

[3] Tamtéž, str. 6

[4] Tamtéž, str. 18

[5] F. L. Šmíd , Batalion: Obrázek z ovzduší alkoholu o 1 jednání, Praha, Jos. Šváb-Malostranský, Ptaha III, pravděpodobně 1910, s. 89-109, soukromý archív Jaromíra Farníka, chybí část Výstupu č.8, dodán z opisu režijní verze Josefa Waltnera z 11. až 12. 10. 1946, Národní museum Praha, Divadelní oddělení, pozůstalost Josefa Waltnera

[6] Josef Waltner, Album historie lidových zpěváků, I.díl, 28.9.1935, Národní museum Praha, Divadelní oddělení, pozůstalost Josefa Waltnera

[7] V.V. Tomek, Ze starých pražských šantánů, Nákladem edice "Vyšehrad", Praha-VI, Neklanova 22, Praha 1929, str. 93

[8] Ze všech koutů staré Prahy, Karel L. Kukla, 1931, nákladem knihovny "Z kroniky staré Prahy", Praha XII., Bruselská 8, str. 27

[9] F. L. Šmíd , Batalion: Obrázek z ovzduší alkoholu o 1 jednání, Praha, Jos. Šváb-Malostranský, Ptaha III, pravděpodobně 1910, s. 104, soukromý archív Jaromíra Farníka, chybí část Výstupu č.8, dodán z opisu režijní verze Josefa Waltnera z 11. až 12. 10. 1946, Národní museum Praha, Divadelní oddělení, pozůstalost Josefa Waltnera

[10] J.Kotek, Šantán s červenou lucernou aneb Až žije Baj-Kaj-Laj, Pro členy Klub, Pro členy Klubu přátel poezie vydalo nakladatelství Československý spisovatel, 1985, str.118-120

[11] V. Pletka a V. Karbusický, Písně lidu pražského, Pro členy Klub, Pro členy Klubu přátel poezie vydalo nakladatelství Československý spisovatel, 1966, str.99

[12] Tamtéž str. 30a 31.

[13] Tamtéž str. 31.

[14] E. Bass, K písním lidu pražského, Přítomnost 1925, M. Bystrov, Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte, str. 297-305, nakladatelství Galén 2016

[15] K.Čapek, Písně lidu pražského, Přítomnost 1925, M. Bystrov, Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte, str. 285-304, nakladatelství Galén 2016

[16] V.V. Tomek, Ze starých pražských šantánů, Nákladem edice "Vyšehrad", Praha-VI, Neklanova 22, Praha 1929, str. 82

[17] Tamtéž str. 83

[18] G. Meyring, Golem, F. Topič 1916

[19] Tamtéž, str. 47-48, verze pdf

[20] J.H. Týnecký, Batalion, Třetí kniha"Karlovských povídek", Nákladem Českomoravských podniků tiskařských a vydavatelských v Praze II, Havlíčkovo náměstí č. 10, Praha 1928, soukromý archív Jaromíra Farníka

[21] I. Herman, Před padesáti lety. Praha: F. Topič, 1925, Vydala Městská knihovna v Praze 2017, ISBN 978-80-7532-619-5 (pdf), zde díl II

[22] J.Arbes, Advokát chuďasů, Melantrich 1940, první vydání 1881

[23] Batalion, ČSR, 1927, 78 minut, režie: Přemysl Pražský,hlavní role: Karel Hašler

[24] Batalion, ČSR, 1937, 93 min., režie: Miroslav Cikán, hlavní role: František Smolík, F. Smolík státní cena

[25] Advokát chudých, Československo 1941, režie: Vladimír Slavínský, hlavní role: Otomar Korbelář.

[26] J.H. Týnecký, Batalion, Třetí kniha"Karlovských povídek", Nákladem Českomoravských podniků tiskařských a vydavatelských v Praze II, Havlíčkovo náměstí č. 10, Praha 1928, soukromý archív Jaromíra Farníka

[27] I. Herman, Před padesáti lety. Praha: F. Topič, 1925, Vydala Městská knihovna v Praze 2017, ISBN 978-80-7532-619-5 (pdf), zde díl II

[28] Tamtéž, str. 159 -160

[29] Ze všech koutů staré Prahy, Karel L. Kukla, 1931, nákladem knihovny "Z kroniky staré Prahy", Praha XII., Bruselská 8, str. 11

[30] Jindřich Meszner, Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860-1930, Praha 1988, str. 515, DVD soukromý archív Prof. PhDr. Vladimíra Justa, CSc a strojopis ze soukromého archívu Jaromíra Farníka.

[31] Národní pěvec, Ročník I, Září 1890, číslo 4, str. 2

[32] Eduard Bass, Jak se dělá kabaret, 1917, Kabaret Eduarda Basse, Ústav Dramatické a scénické tvorby Divadelní fakulty AMU, Vydalo Nakladatelství KANT - Karel Kerlický, Kladenská 29, Praha 6, Praha 2012, str. 54 a str. 56