Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí...
Autorská poznámka:
Pokud se o některém z dnů nezmiňuji, tak jsou zážitky z nich nepublikovatelné, případně se nic nestalo, nebo už jsem to prostě zapomněl.
Úterý 15.9.
Radan Dolejš, Patrola
Šlapeto
(Mgr. Vladimír Slabý
se ptá a Radan odpovídá)
Jak se vám hrálo a
zpívalo na Městských slavnostech, věnovaných připojení Libně ku Praze?
Krásně. Je radost hrát pro tak milé a pozorné publikum,
k tomu šlapající organizace celé akce a perfektní zázemí, rádi jsme
přidávali a moc rádi se vrátíme. Jak říkám, smekám svůj pověstný slamák.
Kdysi jste se
vyjádřil, že jste jako každý správný Pražák čistokrevná náplava. O Praze
zpíváte. Jaký vy osobně máte vztah k Praze, případně k Praze 8?
Velmi osobní. Koncem roku jsem 1993 jsem se zamiloval do
jedné „libeňské“ půvabné obyvatelky, posléze se k ní do Braunerovy ulice
nastěhoval a v červenci 1994 ji pojal za choť právě na Libeňském zámečku.
Vzhledem k tomu, že naše manželství vydrželo dodnes, byl to šťastný krok a
na Libeň tak nedám dopustit.
Jste zpěvák,
kytarista, dramaturg, režisér, scénárista, manažer… Za co se považujete
především? Kde a jak dobíjíte baterky? Máte v Praze (v Praze 8) nějaké
oblíbené místo?
Snažím se být pořád zvědavým klukem, který se rád něco
nového učí. Těkání mezi těmi všemi profesemi mi to umožňuje a pořád objevuji nové
světy. Práce režiséra mě odnaučila psát kraviny do scénářů, a jako režisér mám pochopení pro muzikanty,
kteří čekají třeba pět šest hodin na natáčení než na ně dojde řada, protože se
třeba řeší kostýmy, světla či choreografie hlavních hvězd pořadu. Baterky
dobíjím nejvíc na pódiu díky energii, kterou nám posílají diváci. A oblíbené
místo v Praze 8? Jednoznačně vše kolem Rokytky. Chystáme o tom
s naším akordeonistou a kapelníkem Karlem Hozou veselé scénky do našeho
měsíčníku na Country rádiu „Dostaveníčko s první republikou“. Mimochodem
poslouchejte, každý poslední pátek v měsíci od 19:00 do 20:00 hod.
Jak se to stane, že
kluka ze severu Čech osloví staropražské písničky natolik, že už je
čtvrtstoletí zpívá na koncertech? Byl to vliv rodiny, školy? Nelákal vás spíš
jiný žánr než „městský folklór“?
To se jednou takhle poměrně mladý kluk ocitne na pověstné
„Ježkárně“, třídního má Jiřího Suchého, učí ho Zdeněk Borovec, dramaturgii
legendární Otakar Roubínek a vzhledem k tomu, že ho ten den přijali také na
historii a češtinu na FF UK má za profesory Otto Urbana, Josefa Petráně,
Roberta Kvačka… dlouho bych ještě musel vyjmenovávat své skvělé učitele…. Ten
den, kdy jsem se dozvěděl, že mě přijali na obě školy byl pátek a na Střeláku
byla Divadelní pouť. Slavil jsem to tam s kamarády až do neděle. A tam mi
ty staropražské písničky vklouzly do krve spolu s vínem a neuvěřitelnou
pohodou, která tam panovala.
Skupina Patrola Šlapeto
– jak to vše vlastně začalo?
Jednou jsem šel na zkoušku Šlapeta a když jsem odcházel ze
zkoušky odcházel jsem i s kapely. Zavolal jsem Karlu Hozovi, jestli by
neměl chuť pokračovat v tom co jsem měl pro Šlapeto vymyšleného do
budoucna a vidíte, jsme spolu 15 let. Šlapeto se v roce 2005 rozpadlo
úplně a Oťas Litomiský se k nám vrátil. Točíme nové desky, píšeme nové
programy, zkoušíme kabaret pro Country radio i „Oživlé obrazy staré Prahy“ pro
divadlo Semafor kam jsme se v roce 2010 zase vrátili a modlíme se, aby nám
to takhle vydrželo co nejdéle.
Jednou z vašich
„klasických“ písniček je Libeňský plynojem, kterou jste zahráli i na vernisáži
výstavy věnované plynojemu, která probíhá v tzv. „Bílém domě“. Existují
ještě další písně, které lze takto přesně lokalizovat na Prahu 8?
Tři jsou zásadní: Libeňský plynojem, Na Vlachovce a Pod
Libeňským mostem. Dvě už hrajeme a tu třetí se chystáme na naše nové CD
v roce 2016.
Základem repertoáru
skupiny Patrola Šlapeto jsou písničky Karla Hašlera, v roce 2004 jste se
podílel na galavečeru věnovaném jeho 125. výročí narození. V čem to je, že
jsou „hašlerky“ i dnes tak populární?
Ranné písničky Karla Hašlera jsou neuvěřitelně zvukomalebné,
melodické a poetické, pozdější tvorba je ještě víc lidová a hitová. Karel
Hašler to se svým publikem zkrátka uměl. Pokud nebudou žádné komplikace, měl by ještě letos spatřit světlo světa
dvousvazkový zpěvník Karla Hašlera, kde se písničková tvorba Karla Hašlera
představí v celé své kráse. A měli jsme zase kliku na dobrý tým: parta kolem
vydavatelství G+W z Chebu, Radim Linhart, Gabriel Goessel, Přemysl Rut,
Gustav Oplustil a moje maličkost. V těchto dnech dopisuji doslov na téma
„Legenda Karel Hašler.“
Další vaší velkou
vášní jsou Hašlerovi současníci Voskovec a Werich, na které jste psal
diplomovou práci. Jenže zatímco jejich Osvobozené divadlo bylo i
v socialismu součástí učebnic, Karel Hašler měl být zapomenut, neboť
„soudruzi“ (stejně jako předtím nacisti) mu nemohli leccos zapomenout. Mohl
byste Hašlera trochu víc přiblížit nejen jako autora písniček, které natruc
vrchnosti zlidověly?
Karel Hašler je vlastně novodobý Jára Cimrman. Syn rukavičkáře s velkou hereckou kariérou
v Národním divadle, ředitel kabaretů v Lucerně i Rokoku, šéf
Karlínského divadla, spoluzakladatel OSA a vlastník nakladatelství písniček, 10 let byl ředitelem gramofonové společnosti The
Gramophone Co. Ltd., (později slavný koncern EMI), překládal operety, byl u
vzniku němého i zvukového filmu, u vzniku československého rozhlasu a přesto
zůstal velkým dítětem, které do posledních sil vymýšlelo žertíky na své a pro
své kamarády, dítětem, které milovalo život, krásné ženy, víno i hazardní hry. Tohle
„Velké dítě“ položilo život za českou písničku v koncentračním táboře
Mauthausen 22.12. 1941.
