Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí.

Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí.

Autorská poznámka:
Pokud se o některém z dnů nezmiňuji, tak jsou zážitky z nich nepublikovatelné, případně se nic nestalo, nebo už jsem to prostě zapomněl.

Vydání: Úterý 25.8. 2015

 

Pondělí. 17.8.

S vědomím, že začnu psát tento blog, sepsal jsem u notáře závěť, kde jsem případnému vrahovi odkázal celou složku, kterou si o něm léta vedu.

 

Úterý 18.8.

Natočili jsme 4 a 5 Díl Dostaveníčka s První republikou pro Country radio. Pak pracovní schůzky. V úterý navečer jsem se vracel z Dvorců tramvají č. 3, natěšený, že si budu moct v klidu číst až na Palmovku, ale už na Václavském náměstí jsme byli věcným hlasem  varováni, že se na Senovážném náměstí tramvaj 3 promění v linku 26. Ale ouha, hned další stanice se z 26 stala linka 5. Vystoupil jsem raději na Hlavním nádraží a dojel metrem na Prosek. Chtěl bych poděkovat Dopravnímu podniku  hlavního města Prahy za nový druh tzv. „Zážitkové turistiky“. Jen bych za ty prachy,  co vám platíme, měl napříště lepší návrh: kdyby se tramvaj proměnila v autobus a ten pro změnu v letadlo. Slibuji, že úhradu zpáteční letenky nebudu vyžadovat.

 

Čtvrtek 20.8.
Naše rodinná kadeřnice mě ostříhala tak, že si lidé z dálky myslí, že mám vlasy.

 

Pátek 21. 8.

Nechtěl bych být v kůži těch, kteří se jednou takhle 21. srpna probudili a někdo jim ukrad dvacet let života pomocí komunistické víry, tanků a spřátelených armád.

Odpoledne mi volal kamarád, zda bych neřek pár slov o Ladislavu Kantorovi, který nás učil na Ježkově konzervatoři. Napadla mě jedna Láďova věta, kterou si často po ránu opakuji.  Celý život se dá vtěsnat do tří slov: MOCI, CHTÍT  a UMĚT. Dnes může téměř každý, chtějí jen někteří a umí málokdo. Platí to napříč celým státem řemesly i generacemi. Bohužel.

 

Sobota 22.8.

Hrajeme ve Stračově na Vyhlášení obce královehradeckého kraje roku 2015. S místní dechovkou jsme zazpívali státní hymnu, pak sami Písničku českou a nakonec devadesátiminutový koncert. V rámci ofiálního ceremoniálu se mi povedlo jediným úderem pouzdra od kytary vyrazit všechny pojistky ve zvukařově skříni, tak jsme chvilku pozorovali roztomilou pantomimu všech zasloužilých řečníků. K akci jsem se pochopitelně nepřiznal. Dáš si fofolu?

 

Neděle 23.8.

Celý den s Karlem Hašlerem. Jen sami, my dva a počítač. Přemýšlel jsem o různých pohledech na Hašlerovu písničkářskou tvorbu. On sám se s originalitou nikdy moc netrápil. Režisér Jaroslav Kvapil o tom vyprávěl rozkošnou historku. Kdysi po zkoušce šli spolu s Hašlerem ztichlým smíchovským nábřežím, když k nim z oken přízemního bytu dolehl úryvek známé Lehárovy operety. Hašler se zastavil a naslouchal. V domněnce, že poznal nějakou svou písničku, se ho Kvapil zeptal: "Kamaráde, to je také od vás?"

Hašler se smál a řekl: "Tohle ještě ne."

 

Tak zase příště.

Na čtenou R