NEPRAVIDELNÝ RADOUCHŮV ÚTERNÍK - aneb Co týden vzal a už nevrátí
Dnes mimořádně už v adventní čtvrtek.

PŘÍSPĚVEK NEJEN ŠTĚDROVEČERNÍ.

 

 

FENOMÉN JAN WERICH

"Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti." Jan Werich při slavnostním zahájení výstavy Millenium Judaicum Bohemicum 29.4.1968

 

Jan Werich

(* 6. 2. 1905, Praha  † 31. 10. 1980, Praha)  

            Český herec, scénárista, dramatik, spisovatel, komik, již za svého života legenda, téměř národní instituce, "jedna z největších, vpravdě renesančních osobností tohoto národa i století",  jak Jana Wericha přesně pojmenoval teatrolog profesor Vladimír Just. Obdivovaný i zatracovaný, milovaný i nenáviděný, prostě typicky česká polarizace od „byl komunista“ až k „nenáviděl komunisty". Ač nezpochybnitelný fenomén, jehož význam se přelévá z 20. století do dnů současných, stále neznámý a v mnohém ještě neobjevený. Málo ho doopravdy čteme, posloucháme, vnímáme. Jen ve chvílích, kdy nám obrazně teče do bot, začneme se na něj odvolávat. Jak si jinak vysvětlit kolik lidí a dokonce i politiků vzalo vážně Werichův údajný citát pro československý rozhlas ze dne 23. září 1938: " Takže vy chcete vědět, co si myslím o nacistech, ano? Řeknu vám to kulantně. Připomínají mi mohamedány: ti taky přijdou k vám domů a nejdřív se tváří mile, ale pak vám zakáží jitrničky, pivo a děvčatům sukně. A vy ani nevíte jak, ocitnete se v mešitě a musíte se modlit k aláhovi, aby vás nekamenovali.“ K tomu obrázek zhruba sedmdesátiletého Wericha s příslušným textem.  Vše zveřejněno 1. listopadu 2015 na recesistickém facebookovém profilu, který se vydává za stránku mluvčího Pražského hradu Jiřího Ovčáčka. Opět typicky česká argumentace autoritou, kdy je názor jednotlivce či skupiny zaštítěn někým známým a uznávaným jen proto, aby získal na váze a lid obecný ho přijal za svůj. V tomto případě nejen lid obecný, ale i třeba právnička Klára Samková.

            Na situaci ohledně údajného citátu zareagoval i Český rozhlas. Prošel svůj archiv, přehled vysílání i noviny a žádné takové prohlášení nenašel. „Víme, že Jan Werich ten den měl jiné starosti, neboť vozil vojáky během mobilizace a můžeme s největší pravděpodobností říct, že se jedná o podvrh. Zároveň se ohrazujeme proti zneužívání dobrého jména Českého rozhlasu v kampani proti uprchlíkům,“ komentoval situaci rozhlas v oficiálním prohlášení. 23. září 1938 ve 22:00 byla v Československu vyhlášena mobilizace dle vyhlášky č.183/1938 Sb.z. a n. ze dne 23. září 1938, o vstupu státu do branné pohotovosti. Za 24 hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány tři čtvrtiny povolaných záložníků. Vzít vážně tento údajný citát jen svědčí o naší neznalosti jak doby, tak občana Jana Wericha. Přitom v jeho korespondenci korespondenci lze najít i podobné klenoty, tedy citáty skutečné: „Já sám se snažím se smířit se světem. Najít v sobě toleranci a lásku k lidem, brát je takové, jací jsou. Já bych nemohl jinak dožít. Cítím, že toho času moc nemám, a chtěl bych mít v sobě a kolem sebe mír na ten krátký podvečer…“  (Jan Werich, z dopisu manželce Zdence Werichové, počátek února 1980).

            Ale Jan Werich v sobě a kolem sebe nenašel mír na ten krátký podvečer, ani na dny, týdny a jeho roky po své smrti. O Werichovi se přestává mluvit jako o autorovi, herci, dramatikovi, klaunovi, ale najednou na povrch vyplouvají spíš pomluvy a bulvární polopravdy se snahou o senzaci za každou cenu. Např. Server Extrastory přinesl 19.6.2015 (aut: Blondie) senzační titulek: Zkazil jsi mi život, vyčítala Janu Werichovi jeho dcera a honila ho opilá se sekerou. „Vyčítala mu, proč nezůstali v Americe, kde by byla šťastná. Opakovala, že se mu obětovala, že jí zkazil život. Čím víc se propadala do bolesti a smutku, tím byla agresívnější,“ potvrdil serveru přítel rodiny Werichových Karel Koliš. Jan Werich, Jiří Voskovec a Jaroslav Ježek opustili Evropu 14.1. 1939 na lodi Acquitania. To byly Janě přesně tři roky.Na seznamu gestapa figurovali Jan Werich s Jiřím Voskovcem na čtrnáctém a patnáctém místě, takže by nejspíš skončili v koncentračním táboře, jako třeba malíř Josef Čapek. "Za Zdeňkou, která odjížděla později, přišlo druhý den po obsazení Prahy gestapo na Kampu a ptali se po mně,“ vzpomínal Jan Werich. Jeho žena jej s dcerou proto záhy následovala. Nakonec se senzace nekoná. Jen lidská bolest, smutek a hořkost z nenaplněných osudů. Pozadu v honbě za senzacemi z Werichova života nezůstal ani Blesk. 19.prosince 2013 přichází s titulkem: Bezcitný otec Jan Werich: Vlastního syna odložil do kojeňáku. A text pokračuje: Už v pohádce Byl jednou jeden král princezna Maruška Janu Werichovi (†75) vyčítala, že je špatný otec. Tehdy svou královskou dceru vyhnal kvůli špetce soli. Ani v osobním životě nebyl otec na jedničku. Svého nemanželského syna odložil hned po narození do kojeneckého ústavu. (autor: tesk) O tři roky později (21.10. 2016)  se přidává i Právo: Tajemství Werichovy milenky. Autorka Blanka Kovaříková pátrá: "O Janu Werichovi koluje legenda, že měl za život hodně milenek. A další, že o ženě, s níž udržoval dlouhodobý milenecký vztah, mluvil před přáteli vždy v mužském rodě. Byla to snad právě baletka Manon Chaufour?" Z obou článků vyplývá, že Jiří Petrášek je biologický syn slavného Jana Wericha.

Ale pro Jana Wericha byla rodina vším. Ženu a dceru by nikdy neopustil, což ostatně potvrzují i jeho přátelé. Josef Vinklář vzpomíná: "Werich měl ženy rád, ale nikdy by nerozbil rodinu."  Přitom mnoho o vztahu Jana Wericha a Zdenky Werichové lze vyčíst z publikované korespondence: „Milá moje Zdeničko… Rodina, a to jsi Ty a Jana a já a to naše kolem nás, to je přece jen nejkrásnější pohled na světě…Uvědomuju si, že myslíme společně; i když se někdy přeme (a fackujem!). Zaplať bůh za to! Mám vás rád obě nejvíc na světě.“  (z listu manželce Zdence Werichové, 1955).

            Odkazu Jana Wericha na druhou stranu ubližuje i institucionalizované zbožštění: tzv. Panwerichování. Instatní moudra o životě, často vytržená z kontextu, nepřesně zapsaná i iterpretovaná. Ale stačí pronést pověstnou mantru "Jak říkal Panwerich..." a naši duchovní prázdnotu je možno schovat za výroky tohoto "titána, giganta, skutečně největšího Čecha". Jan Werich, vše komentuje ze záhrobí, v památném a posledním rozhovoru s Jiřím Voskovcem 3. října 1974 ve Vídni: "Co smím a nesmím? Já smím všecko. Nikdo mi nic nezakázal, tudíž smím všecko. Ale nemůžu dělat nic. Mně to připomíná jednu takovou historku o židovským sedláčkovi, kterej měl malou usedlost a skromnou ženu a synka a pracoval na tý usedlosti a ta žena mu umřela. A on ji pochoval a pracoval na tý usedlůstce malé se svým synem dál a kluk se mu roznemohl a umřel. A on ho pochoval. A pak už pracoval sám a vyhořel. A nezbylo mu nic než to spáleniště a oslík malej a pár věciček, tak je na toho oslíka naložil a vydal se do světa hledat nějaké jiné umístění a najednou se zatáhla obloha a začalo pršet a hřmít a krupobití a blesk. A zabilo to toho oslíka a rozházelo ten poslední majeteček do bláta. A ten žid tam stojí v lijáku a zdvihá ruce k nebesům a volá: Hospodine, co jsem ti udělal, že mě takhle trestáš? A nebe se otevřelo a Hospodin odvětil mocným hlasem a říkal: Nic jsi mi neudělal. Ale nějak mě sereš.!"

            Dalšími pokusy o zboření, tentokrát morálního, mýtu Jana Wericha jsou letité diskuse o jeho podpisu na Antichartě v roce 1977, domněnky o jeho ústupcích komunistickému režimu a nepodložené informace o tom, že nechtěl pomoci pronásledovaným a vězněným kolegům. Na obranu Jana Wericha je třeba upozornit na jeho podpis petice Dva tisíce slov, který 27. června 1968 vyšel v době dočasného zrušení cenzury v novinách. Za podpis tohoto dokumentu, který byl v dobách normalizace prohlášen za kontrarevoluční, byli mnozí lidé perzekuováni. Komunistický režim Werichův podpis nenechal bez odezvy: " Je nepravda, že nesmím, protože mně nikdo nic nezakázal. Aby člověk nesměl, tak musí mít nějaký zákaz. Nesmíš jít přes tento pozemek, a když tam jdeš, tak potom ses provinil tím, že jsi přes něj šel. Ale mně nikdo neřek, že nesmím psát, že nesmím hrát, že nesmím být v rozhlase nebo v televizi nebo ve filmu, že se moje jméno nemá ani vyslovovat v rozhlase... Kdybych já tvrdil, že nesmím, tak bych lhal, protože to by nebyla pravda. Fakt je a pravda je, že nemůžu. Já nemůžu hrát, já nemůžu tisknout." komentuje Jan Werich celou situaci v rozhovoru s Jiřím Voskovcem 3. října 1974 ve Vídni. O tom jak to bylo s údajnou nepomocí Jana Wericha kolegům se zmiňuje Jiří Suchý v rozhovoru pro Kmen z 8.2 1990: "Ale co mě úplně dojalo v době, kdy jsem nesměl vůbec nic a samozřejmě nikdy nikdo se nerozhodl za mě někde ztratit slovo, poněvadž každej byl rád, že on může, tak ten Werich, který na tom byl ještě hůř než já... Prostě já jsem tam jednou přišel a on říkal: Já píšu Štrougalovi dopis, aby vás už nechali na pokoji, a četl mě koncept toho dopisu. Nakonec jsem mu to rozmluvil a říkal jsem mu, že Štrougal u mě byl, seděl v mé šatně, a vím, že on nemůže nic nařídit třeba Müllerovi, kterej je ideolog přes kulturu. Ten ho prostě neposlechne. To jsou různý světy, i v tý partaji se nenáviděj a hlavně si nesměj mluvit do svýho resortu. Tak jsem mu to rozmluvil, ale faktem zůstává, že Jan Werich měl napsanej krásnej koncept dopisu, kde za mě bojoval. Psal Štrougalovi, že je to trestuhodný, že jsem ještě mladej člověk a že bych měl dělat a že jsem nadanej. To bylo pro mě takový dojemný. Ten, kterej na tom byl ještě hůř, tak se za mě bral." K tomu jak to bylo s Werichovou účastí 28.ledna 1977 na manifestici českých umělců a kulturních pracovníků proti Chartě 77 Jiří Suchý dodává: "To vám můžu říct dost přesně Werichovo znění. Já si dodneška nejsem jistej, jestli si nevytvořil takovou legendu nebo jestli to opravdu bylo tak, jak mně to líčil ve snaze se nějak ospravedlnit. Takže on, stejně jako my všichni, dostal pozvánku - telegram do Národního divadla - podepsanou paní Švorcovou, že tam bude aktiv pražských herců. Nebylo tam psáno, co je to za aktiv, ale tušilo se to. Několik dní před tím vznikla ta Charta a denně všechny noviny soptily. Já jsem to tedy tušil, ale zase jsem nebyl tak statečnej, abych prostě řekl: Já tam nepůjdu, ale pro jistotu jsem napsal na Svaz dramatických umělců, že se omlouvám, že mám nějaké povinnosti, že se vracím ze zájezdu a tak. Werich taky něco tušil, ale nevědělo se, že se bude cokoli podepisovat. Ale vědělo se, že to bude zřejmě v souvislosti s tou Chartou. On tenkrát chtěl odject do Ameriky a bál se, že ho tam nepustí. Poněvadž si myslel, že to bude jeho poslední návštěva Voskovce v životě, tak se rozhodl tam jít. Ale když se začalo číst to prohlášení herců proti Chartě 77, tak se zvedl a odešel. Při odchodu mu dali podepsat prezenčku. Poněvadž Anticharta byla souhlasně přijata, tedy nikdo si netroufl být proti, stala se ta prezenčka automaticky seznamem těch, co to odhlasovali. To bylo přes den a večer se Fanča (Werichova vnučka) koukala na televizi a najednou říká: Pojď sem, Jene, seš v televizi. Tak on se šel podívat a dověděl se, že čeští herci odhlasovali tu Antichartu. A mezi nimi byli a podepsali... a teď tam bylo pár efektních jmen. Werich a další významné osobnosti. Werich se strašně rozčílil a napsal druhej den dopis ministru vnitra panu Obzinovi, že se cítí jaksi podveden a žádá, aby v novinách jeho podpis odvolali. A ministr mu řekl, ať o tom neuvažuje, že to neudělají. Werich tehdy řekl, že chce, aby alespoň Václavu Havlovi, kterej byl tou dobou zavřenej na Ruzyni, vyřídili, že on ten podpis k tomu nepřipojil. Pokud jsem byl dobře zpraven - potvrdila mi to, myslím, i paní Havlová, tak Obzina ten vzkaz skutečně nechal předat." Herečka Jiřina Švorcová v knižním rozhovoru (Jiřina Švorcová osobně) doplnila: Jan Werich chtěl prý svůj podpis odvolat, což komunistické funkcionáře včetně jejich dvorní recitátorky Švorcové vyděsilo, pro politbyro byl totiž autogram miláčka národa pod Antichartou jedním z nejcennějších. Vyslalo tedy za stárnoucím umělcem rozmlouvače. Tuto roli úspěšně sehrál Werichův kamarád Miloš Kopecký. S komentářem se připojila i dcera básníka a signatáře Charty 77 Jaroslava Seiferta Jana: "Zato Werich měl asi špatné svědomí. Napsal tátovi osobní dopis, ve kterém zve tátu na návštěvu a naznačuje, že by mu rád okolnosti svého jednání vysvětlil."Těžko dnes vyčítat umělcům podpis na Antichartě. Někteří mohli skončit ve vězení nebo alespoň s několikaletým zákazem činnosti. Ale o málokomu je dnes podpis na Antichartě vyčítán tak jako Janu Werichovi. Přitom 28.1. 1977 v čelných řadách hlediště Národního divadla seděla celá řada oblíbených herců: Karel Höger, Dana Medřická, Jan Werich, František Filipovský, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Ladislav Pešek... Herečka Jiřina Švorcová přečetla přítomným Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Přítomní byly následně vyzváni, aby demonstrovali svou loajalitu k režimu podpisem Provolání. Podpisové archy byly v záhlaví zřetelně označeny textem: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Připojuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů“. K filmovým a divadelním umělcům se vzápětí připojili též hudebníci; 4. února se obdobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová. I zde se objevila řada populárních tváří. Například: Karel Gott, Jiří Schelinger, Jiří Korn, František Ringo Čech aj. Pokud všem těm bylo odpuštěno, je třeba odpustit definitivně i Janu Werichovi. On měl o komunistech definitivně jasno již v létě 1968. V dopise Tonymu Englanderovi popisuje tzv. bratrskou pomoc spřátelených armád takto (Jan Werich, Povídky nejen o psech, Esprit 1990):

"......chtěl jsem Ti, milý Tony ukázat, že nám ještě zbyl humor, že není všechno ztraceno. Ale humor mě náhle přešel, není ho dost. Snad abych začal znovu. Přišli v noci, jako zlodějové, a bylo to otřesné. Nechtěli jsme tomu věřit. Jestli si vzpomínáš, Hitler, také zločinec, napsal knihu o tom, co chystá. Kdo nejde se mnou, je proti mně, napsal a znovu a znovu řval do celého světa. Židy pobiju, nejsou to lidi. Národy pokořím a budou myslet po německu. Jinak je vyhubím. Vystěhuju, rozptýlím po Sibiři. Táhnu na Východ, chceme prostor, víc prostoru! Chci! Udělám! Zabiju! Vyhubím! Byl to špinavý, nevzdělaný pirát. Ale plul pod svou pirátskou vlajkou. Nad jeho flotilou se třepetala lebka se zkříženými dráty. Na čepicích SS také. I ve světě zločinu jsou hodnoty. V záporném světě záporné hodnoty. A tak můžeme mluvit o nepočestné počestnosti nepočestných. O upřímnosti lotrů. O dodrženém slibu vraha. O statečnosti v rámci zbabělosti. O rytířkosti lupičů. O soucitu katů. Neboť i zlo má svou logiku a svůj paracharakter. Pánům Brežněvovi, Podgornému, Kosiginovi, Suslovovi, Gomulkovi, Kádárovi, (jak se jmenuje ten Bulhar?) a Ulbrichtovi nemůžeme, bohužel, připsat k dobru nic, zhola nic. Ani pacharakter. Nenapsali knihu o svých záměrech. Pravý opak. Pravili a psali a dali psát, že kdo nejde s nimi, může klidně jít svou cestou. A to vtělili do smluv, do varšavského paktu, do učebnic. Nebudou učit národy myslit po rusku! Naopak, mysleme každý po svém. Jezděme jeden k druhému na návštěvy, učme se jeden od druhého, líbejme se na letištích při příletu, při odletu, před recepcí, při recepci, po recepci, líbejme se, smějme se, mávejme, tleskejme. Zde, přijměte, vezeme vám kytici květů, ať každý vidí, jak vás máme rádi. Piráti pod vlajkou od pana Picassa." Jan Werich ale neměl iluze ani o druhé části světa rozděleného železnou oponou: "... Někdy si zase uvědomím , že starýmu Masarykovi bylo čtyřiašedesát let, vzal si kufříček a vydal se ovlivňovat konec první světové války a uspěl. Takže ta věková hranice se nesmí přehánět. Někdo je blbej v deseti letech a někdo není ještě ve sto. Ale nejvíc blbejch je těch, kteří jsou v takzvaném vládnoucím věku. To jsou ti, co roupama nevědí, co dělat, v podstatě dobrodruzi, zamindrákovatělí Calligulové a rádoby Neroni, třeba I Bolivarové a hlavně poserové bez svědomí a bez schopnosti jakéhokoliv něžného citu. Tato mezinárodní skupština si usmyslila a připadá mi, že too začlo začátkem tohoto století, že obecenstvo, obyvatelstvo (záměrně nepoužívám slovo lid), je zde na světě proto, aby bylo využito do mrtě. A tak jsme svědky, že se vymezují požitky obyvatelstvu, resp. takzvané civilizace, ve kterých se obyvatelstvům dovoluje žít, ale ani o chlup víc. Tak na příklad tam u vás je to od barevné televise až po motorové čluny, uvnitř tohoto zarámování jest dovolená spokojenost, naděje, pocit štěstí, ale ani o krůček dál. Jinde zase je obyvatelstvo spokojeno a považuje za pokrok, že mu vláda zajistila jednopokojový byt a hajzlpapír. Na jiném místě světa se zase raduje obyvatelstvo, že může psát na zdi jména těch, kteří by se měli pověsit za kulky do průvanu, nebo polejt benzinem a zapálit, a toto všecko se děje v jakémsi tajném dorozumění mezinárodního spolku Calligulů, kteří si řekli,, aniž by si to řekli, že si z obyvatelstva tohoto světa udělají zdroj svého potěšení, své moci, své blbosti, svého bohatství, zkrátka a dobře, že si mezitím, co se narodili a než umřou, že si mezitím vydlážděj obyvatelstvem hříště. Nu, a obyvatelstvo celého světa, nyní v této fázi, dělá jako by se ho to netýkalo, je votrávený, někde víc, někde míň, a slídí po nnějakým pogromu. Tam u Vás prý se po setmění jedna třetina obyvatelstva obává vyjít do ulic. Moc se tam přepadá, tak raději nikam nejdou. U nás vice než třetina obyvatelstva po setmění nevychází do ulic, protože není kam jít. Nevím tudíž, zdali by se přepadávalo, kdyby se chodilo. Oboje však je výhodné pro druhou stranu. My můžeme říkat,, tak vidíte, tak nemůžou z domova, aby je nepřepadli. A vy zas můžete říkat, dyť tam nevyjdou z domova, protože tam nemaj kam jít." napsal Werich Jiřímu Voskovcovi již 27. září 1967. A jsme zase na začátku: Ač nezpochybnitelný fenomén, jehož význam se přelévá z 20. století do dnů současných, stále neznámý a v mnohém ještě neobjevený. Málo ho doopravdy čteme, posloucháme, vnímáme. Je třeba to napravit. V čase vánočním můžeme začít třeba méně známou Štědrovečerní povídkou (Jan Werich,  Povídky nejen o psech, Esprit 1990): "... Přišel Štědrý den. Stoly prostřeny, stromek, vlastně strom se prohýbal pod váhou cukrovinek, pečiva, čokolády. Otec rovnal láhve do šiku, oči se mu leskly neobyčejně štědře. Matka vypadala trochu unaveně a spíš odevzdána osudu. Sestra s aeroplánovou rukou stála od pěti hodin u okna a vyhlížela hosty.

Už byla dávno tma a zrovna začal padat sníh, když sestra strhla poplach. "Už jsou tu," křičela, "dva taxíky, jdu jim naproti!"

Otevřel jsem dveře a zahrádkou se k nám hrnuli všichni Krombachovi. Děti, dospělí, babička, každý něco nesl, basy s lahvemi, mísy pokryté hedvábným papírem, naši je vítali, oni nás vítali, my děti jsme se začli koulovat a do toho halasu štěkal obrovský pes. Veliká, mladá doga, která nám brala sněhové koule z ruky, skákala na matku a otce, bručela a vrtěla prutem a pak s námi se všemi vešla k nám. Zatím co dospělí si pomáhali z kabátů, doga nám dětem olízala přátelsky obličeje, postrčila matku paní Krombachové do houpací židle, až se zakuckala, ta stará paní. Než jsme se nadáli, byla v kuchyni, opřela se o stůl, aby zkontrolovala co se vaří a zblafla dvě porce kapra kost nekost. Za neustálého přátelského štěkotu a jiných psích zvuků a chrochtů začala v pokoji očesávat vánoční strom, přitom olízala nějaké to děcko v dosahu a zanechala v rozjásané tvářičce stopu čokoládového jazyka. Když si byla lemtla trochu rybí polívky, která stála připravena na servírovacím stolku, začala olizovat prázdné talíře, patrně proto, aby se zbavila rybí chuti.

Nálada dospělých poklesla a nejníž byla, když doga hupla na prostřený dětský stůl a chodila po talířích.

"Tak dostl" povídá náš otec. "Jdi dolů, lehni! Lehni, povídám!"

Doga to považovala za štědrovečerní šprým, usedla na stůl a začala výt a štěkat.

"Jak se jmenuje ten pes?" obrátil se otec na Krombachovy. "Zavolejte ho!"

"To je přece váš pes,“ povídá pan Krombach, co ho znal otec z vojny.

"Jak to, náš pes? Přišel přece s vámi!"

"Nepřišel, vítal nás u vás v zahradě, já myslím, že je to váš pes!"

A tak dogu vyhnali jako psa. Chvilku to sice trvalo, protože to zprvu považovala za hru a skákala se stolu na stůl, ale když viděla, že to myslí vážně, popadla krocana, dárek od paní Krombachové, a vyběhla do štědrovečerní chumelenice.

Nás děti odvedli do koupelny a myli nám pečlivě oblízané obličejíčky. Talíře a příbory odnesli do kuchyně, kde je myli a drhli, začínajíce štědrovečerní hodokvas tím, čím obyčejně končí. Rybí polívku vylili.

Ale byl to veselý Štědrý večer, bez sentimentálních vzpomínek, jak si byl otec přál.

Pokud se mne týče, nezažil jsem lepší."

Tolik  tedy k fenoménu Jan Werich, Panwerichování, pomluvám, bulvárním polopravdám a boření mýtů na jeho účet.

Radan Dolejš

Jan Werich se narodil 6.2.1905 v Praze.

Studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici (1916) a po maturitě (1924) na právnické fakultě Karlovy univerzity. Vysokoškolská studia nedokončil a od roku 1927 se natrvalo věnoval divadelní činnosti. Už během studií na gymnáziu se seznámil se svým pozdějším partnerem Jiřím Voskovcem. Oba mladé umělce spojoval zájem o film, jehož novinky Werich recenzoval v Českém filmovém světě a v magazínu Přerod. Brzy po nástupu zvukové éry začala i jejich spolupráce s českým filmem. Celkem natočili čtyři filmy: Pudr a benzín (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Werich sám pak vytvořil ještě hlavní roli ve filmu U nás v Kocourkově (1934). První společná hra Voskovce a Wericha Vest pocket revue měla premiéru na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927. Ve vlastní režii v ní vytvořily dvojici klaunů se vzory v pantomimickém a absurdním humoru němých filmových grotesek. Nežli se Osvobozené divadlo stalo r. 1929 výhradně scénou Voskovce a Wericha, střídali se jejich revue s Honzlovými inscenacemi avantgardních her, vybíraných Vítězslavem Nezvalem. Jedenáctiletá činnost Voskovce a Wericha skončila nedlouho po mnichovských událostech, když jim byla vládou tzv. druhé republiky odňata divadelní koncese pro vyhraněně pokrokovou politickou orientaci, která prý mohla vést k nežádoucí odezvě v hledišti. Neuskutečnila se ani připravovaná premiéra nové hry Hlava proti Mihuli, nová adaptace Nestroyovy frašky, a divadlo bylo 9.11.1938 uzavřeno. V divadelní práci pokračovali oba umělci i v USA. Až do konce druhé světové války hráli jak anglicky pro americké publikum, tak i česky pro krajany. Marně se snažili prosadit i v Hollywoodu, jejich hlavní aktivitou se stalo české vysílání amerického rozhlasu. Na pražské jeviště se Werich vrátil po svém návratu do Čech (1945) v postavě Sherida Whitesieda z americké hry Harta přišel na večeři v Realistickém divadle (1946). Po Voskovcově návratu (1946) obnovili divadlo V+W ( revue Pěst na oko 1947 – 48. Jiří Voskovec před emeigrací ještě nastudoval hudební komedii Divotvorný hrnec (1948), v níž Werich vytvořil postavu vodníka Čochtana. V roce 1955 se Jan Werich ujal uměleckého vedení Divadla satiry, které přejmenoval na Divadlo ABC.  Patrná byla snaha navázat na odkaz Osvobozeného divadla obnovením některých her  (Balada z Hadrů, Těžká Barbor), v nichž byl Werichovým partnerem Miroslav Horníček. V oblasti filmu našel Werich uplatnění jen zřídka. Roku 1951 hrál hlavní dvojroli v nesmrtelné komedii Císařův pekař, Pekařův císař, roku 1955 v pohádce Byl jednou jeden král a roku 1963 v Jasného filmu Až přijde kocour. Vedle několika menších rolí ve filmech Pád Berlína (1949), Hudba z Marsu (1954) a Baron Prášil (1961) se v šedesátých letech ještě uplatnil, ovšem s velikým šarmem, v několika vesměs kratších televizních filmech: Kočár největší svatosti (1965), Uspořená libra (1964), Medvěd (1963), Slzy, které svět nevidí (1966).  Všechny se díky němu staly legendami. Posledním hraným dílem, v němž vystupoval, byl seriál Pan Tau (1969 - 1972).

V 70. letech mu byl znemožněn přístup do médií jako reakce na jeho postoje v období pražského jara 1969, na sklonku následujícího desetiletí byl pak propagandisticky využit jeho podpis tzv. Anticharty. Po zbytek svého života byl vládnoucím režimem postaven mimo hlavní kulturní proud.

V roce 1951 získal titul laureát státní ceny, v roce 1963 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 31.10.1980 v Praze