Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co  týden vzal a už nevrátí...

Autorská poznámka:
Pokud se o některém z dnů nezmiňuji, tak jsou zážitky z nich nepublikovatelné, případně se nic nestalo, nebo už jsem to prostě zapomněl.

 

Úterý 15.9.

Radan Dolejš, Patrola Šlapeto

(Mgr. Vladimír Slabý se ptá a Radan odpovídá)

 

Jak se vám hrálo a zpívalo na Městských slavnostech, věnovaných připojení Libně ku Praze?

Krásně. Je radost hrát pro tak milé a pozorné publikum, k tomu šlapající organizace celé akce a perfektní zázemí, rádi jsme přidávali a moc rádi se vrátíme. Jak říkám, smekám svůj pověstný slamák.

 

Kdysi jste se vyjádřil, že jste jako každý správný Pražák čistokrevná náplava. O Praze zpíváte. Jaký vy osobně máte vztah k Praze, případně k Praze 8?

Velmi osobní. Koncem roku jsem 1993 jsem se zamiloval do jedné „libeňské“ půvabné obyvatelky, posléze se k ní do Braunerovy ulice nastěhoval a v červenci 1994 ji pojal za choť právě na Libeňském zámečku. Vzhledem k tomu, že naše manželství vydrželo dodnes, byl to šťastný krok a na Libeň tak nedám dopustit.

 

Jste zpěvák, kytarista, dramaturg, režisér, scénárista, manažer… Za co se považujete především? Kde a jak dobíjíte baterky? Máte v Praze (v Praze 8) nějaké oblíbené místo?

Snažím se být pořád zvědavým klukem, který se rád něco nového učí. Těkání mezi těmi všemi profesemi mi to umožňuje a pořád objevuji nové světy. Práce režiséra mě odnaučila psát kraviny do scénářů,  a jako režisér mám pochopení pro muzikanty, kteří čekají třeba pět šest hodin na natáčení než na ně dojde řada, protože se třeba řeší kostýmy, světla či choreografie hlavních hvězd pořadu. Baterky dobíjím nejvíc na pódiu díky energii, kterou nám posílají diváci. A oblíbené místo v Praze 8? Jednoznačně vše kolem Rokytky. Chystáme o tom s naším akordeonistou a kapelníkem Karlem Hozou veselé scénky do našeho měsíčníku na Country rádiu „Dostaveníčko s první republikou“. Mimochodem poslouchejte, každý poslední pátek v měsíci od 19:00 do 20:00 hod.

 

Jak se to stane, že kluka ze severu Čech osloví staropražské písničky natolik, že už je čtvrtstoletí zpívá na koncertech? Byl to vliv rodiny, školy? Nelákal vás spíš jiný žánr než „městský folklór“?

To se jednou takhle poměrně mladý kluk ocitne na pověstné „Ježkárně“, třídního má Jiřího Suchého, učí ho Zdeněk Borovec, dramaturgii legendární Otakar Roubínek a vzhledem k tomu, že ho ten den přijali také na historii a češtinu na FF UK má za profesory Otto Urbana, Josefa Petráně, Roberta Kvačka… dlouho bych ještě musel vyjmenovávat své skvělé učitele…. Ten den, kdy jsem se dozvěděl, že mě přijali na obě školy byl pátek a na Střeláku byla Divadelní pouť. Slavil jsem to tam s kamarády až do neděle. A tam mi ty staropražské písničky vklouzly do krve spolu s vínem a neuvěřitelnou pohodou, která  tam panovala.

 

Skupina Patrola Šlapeto – jak to vše vlastně začalo?

Jednou jsem šel na zkoušku Šlapeta a když jsem odcházel ze zkoušky odcházel jsem i s kapely. Zavolal jsem Karlu Hozovi, jestli by neměl chuť pokračovat v tom co jsem měl pro Šlapeto vymyšleného do budoucna a vidíte, jsme spolu 15 let. Šlapeto se v roce 2005 rozpadlo úplně a Oťas Litomiský se k nám vrátil. Točíme nové desky, píšeme nové programy, zkoušíme kabaret pro Country radio i „Oživlé obrazy staré Prahy“ pro divadlo Semafor kam jsme se v roce 2010 zase vrátili a modlíme se, aby nám to takhle vydrželo co nejdéle.

 

Jednou z vašich „klasických“ písniček je Libeňský plynojem, kterou jste zahráli i na vernisáži výstavy věnované plynojemu, která probíhá v tzv. „Bílém domě“. Existují ještě další písně, které lze takto přesně lokalizovat na Prahu 8?

Tři jsou zásadní: Libeňský plynojem, Na Vlachovce a Pod Libeňským mostem. Dvě už hrajeme a tu třetí se chystáme na naše nové CD v roce 2016.

 

Základem repertoáru skupiny Patrola Šlapeto jsou písničky Karla Hašlera, v roce 2004 jste se podílel na galavečeru věnovaném jeho 125. výročí narození. V čem to je, že jsou „hašlerky“ i dnes tak populární?

Ranné písničky Karla Hašlera jsou neuvěřitelně zvukomalebné, melodické a poetické, pozdější tvorba je ještě víc lidová a hitová. Karel Hašler to se svým publikem zkrátka uměl. Pokud nebudou žádné komplikace,  měl by ještě letos spatřit světlo světa dvousvazkový zpěvník Karla Hašlera, kde se písničková tvorba Karla Hašlera představí v celé své kráse. A měli jsme zase kliku na dobrý tým: parta kolem vydavatelství G+W z Chebu, Radim Linhart, Gabriel Goessel, Přemysl Rut, Gustav Oplustil a moje maličkost. V těchto dnech dopisuji doslov na téma „Legenda Karel Hašler.“

 

Další vaší velkou vášní jsou Hašlerovi současníci Voskovec a Werich, na které jste psal diplomovou práci. Jenže zatímco jejich Osvobozené divadlo bylo i v socialismu součástí učebnic, Karel Hašler měl být zapomenut, neboť „soudruzi“ (stejně jako předtím nacisti) mu nemohli leccos zapomenout. Mohl byste Hašlera trochu víc přiblížit nejen jako autora písniček, které natruc vrchnosti zlidověly?

Karel Hašler je vlastně novodobý Jára Cimrman. Syn  rukavičkáře s velkou hereckou kariérou v Národním divadle, ředitel kabaretů v Lucerně i Rokoku, šéf Karlínského divadla, spoluzakladatel OSA a vlastník nakladatelství písniček,  10 let byl ředitelem gramofonové společnosti The Gramophone Co. Ltd., (později slavný koncern EMI), překládal operety, byl u vzniku němého i zvukového filmu, u vzniku československého rozhlasu a přesto zůstal velkým dítětem, které do posledních sil vymýšlelo žertíky na své a pro své kamarády, dítětem, které milovalo život, krásné ženy, víno i hazardní hry. Tohle „Velké dítě“ položilo život za českou písničku v koncentračním táboře Mauthausen 22.12. 1941.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí.

Tentokrát vychází až v sobotu…..

 

Autorská poznámka:
Pokud se o některém z dnů nezmiňuji, tak jsou zážitky z nich nepublikovatelné, případně se nic nestalo, nebo už jsem to prostě zapomněl.

 

Úterý 25.8. 2015

Dnes jsem,  po hejnu pracovních schůzek, měl chvilku, abych pobyl v jednom nejmenovaném megastoru s hudebninami na Václavském náměstí. Nekoupil jsem si ani hrníček s Karlem Gottem, ani lžičku s Lucií Bílou, ani tuzemský rum s všeříkajícím názvem Aleš… ale objevil jsem nádherné tričko Pink Floyd z období The Wall. Bohužel největší velikost měli XXL. Při bližším ohledání a zkoušce na mé nekonfekční postavě se ale z cihel staly spíš tvárnice Ytongu. To přece těm milovaným Pink Floydům nemohu udělat. Ale do roka a do dne… milý Pinku a drahý Floyde….

 

Čtvrtek 27.8. 2015

Měl jsem zvláštní sen. Šel jsem v noci parkem, nejspíš jsem byl na jedné ze svých pravidelných kontemplativních procházek, a co  nevidím, respektive vidím: takovou zvláštní lavičku, no ona to spíš byla taková nějaká dřevěná křesla propojená s kulatým stolkem z kterého rostlo cosi jako strom. Na těch křeslech seděli dva typiční bezdomovci a klopili do sebe jeden krabičák za druhým vědomi si nejspíš toho, že se ocitli na místech „jež mohou přispět k setkávání a vedení skutečného dialogu – místech, kde bude možné diskutovat a přemýšlet v duchu ideálů a životních postojů Václava Havla“. Alespoň tak praví webové stránky Knihovny Václava Havla. Probudil jsem se úsměvem na rtech. Odkaz Václava Havla, alespoň ten absurdní, je konečně naplněn.

 

Pátek 28.8. 2015

„Švandovo divadlo mělo tehdy v Praze velmi populárního nápovědu Lva Bucka. Jeho syn byl mým spolužákem v měšťanské škole na Smíchově a ten mě zasvěcoval do tajů divadelního umění.Dokonce mne i přivedl do zákulisí smíchovské Arény, a protože tam právě studovali výpravnou hru „Oslí kůže“ a chyběl jim kluk, jenž by hrál opici, dostalo se mi tak okamžitého engagementu a ačkoliv jsem byl jinak vzhledný hoch, propůjčil jsem se k této opičí úloze. Byli tu herci Zdrůbecký, Javorčák, Kysela, vesměs veselí kumpáni. Sledoval jsem každý jejich pohyb a byl šťasten, mohl-li jsem jim státi nablízku a naslouchati, jak se navzájem špičkovali. Bohužel – toto mé štěstí netrvalo dlouho. Vynechal jsem několik půldnů ve škole neomluvených. Tatínek byl pozván do školy, závistiví kluci na mne prozradili, že chodím do Arény za školu, dostal jsem před celou třídou od tatínka několik pohlavků a tak skončil počátek mé divadelní kariéry.“ Karel Hašler

(Pražský ilustrovaný zpravodaj, č. 369 (51), r. 1927 ze 23.12.1927 pod názvem „Hašlerovo jubileum“)

 

Sobota 29.8.2105

Zatracenej úplněk nebo už stařecká nespavost?

Pouštím si dokolečka starej dobrej Abraxas a pecku „Měsíc“…

„Na Žižkov nejezdíme vlakem a už vůbec ne přes Benešov !!" Igor Hnízdo

Obecná škola (1991) 2´35´´ Tv Prima

 

Neděle 30.8. 2015

Koncert na Karlově náměstí. Jen my a asi tisícovka diváků. Pořadatelé  nám připravili obrovské studené mísy. „Kluci užijte se to“ pravil náš Karel, „zatím nám k pódiu nosej mísy, ale brzy budou nosit i bažanty.“

 

Úterý 1.9.2015

Jak chtěl jsem dodržet termín. Slíbil jsem si, že ač už na samotném úvodu Radouchova Nepravidelného Úterníku je definována chaotičnost mým blogových příspěvků, zkusím druhý díl publikovat v termínu. Jenže jsem u toho telefonoval, editoval nějaký jiný text a poslouchal mastering CD, které musím brzy odevzdat. Povedlo se mi vymazat steré heslo, zadat nové, které jsem vzápětí zapomněl, protože jsem si ho nezapsal. Úplně vyčerpaný jsem usoudil, že mi pomůže studená sprcha. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jsem do sprchy vlezl v ponožkách. Za zpoždění se omlouvám. Ale lepší už to nebude.

 

Čtvrtek 3.9.2015

„Nevěděti

Tak nevím. Slyšel jsem to poprvé od ženy z lidu, a skoro se mi zdá, že právě to tak nevím (čti nevim) dalo popud, abych psal soustavně o češtině. Ta paní z lidu děla: Koupila jsem husu, tak nevím. - Naše Liduška se už chce vdávat, tak nevím.  -  Můj říká, že neudělá víc jak tři piva, tak nevím.  -  Pan nakladatel mi slíbil zálohu, tak nevím.  -  Píše mi teď najednou zas "Drahý příteli", tak nevím. 

Je to specificky český filosofický modus dubitandi. Dubito, ergo sum - pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách - tedy jsem a žiji.  Koupili jsme na neděli husu, tak nevíme.  Životní optimismus temperovaný skepsí, jež ví, že nestačí husu koupit a dát ji na pekáč: nikdy nevíš, kolik dá sádla, jaký bude mít šmak, a vůbec. A může ji třeba sežrat kočka anebo se může přihodit nějaká jiná hrůza z antické tragedie. Neboť nejen nešikovný fták je husa, i proradná bývá. Moudrý pečuje o sebe a koupí si husu. Ale jsa člověk moudrý, pořád ještě neví. Ať děláme, co děláme, napořád kupujeme na něděli husu, tak nevíme. Je to životní moudrost národa zkoušeného, ergo zkušeného. Boemus dubitat, ergo est.“

 

Pavel Eisner: Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině (Odeon 1992)

 

Pátek 4.9. 2015

Stařecká nespavost. V televizi se kolem půlnoci dá dívat jen na ČT 1 (Profesionálové) nebo na ČT2 (Švédská detektivka). Naštěstí mám u postele knížky:

Egypťan Sinuhet, Syn Senmuta a Kipy

”Tvá slova jsou jako bzučení mouchy v mých uších.”

”Jen hlupák obrací svůj omyl ve ctnost a vychloubá se tím.”

“Největší radostí lidu je, může-li společně křičet, a nedbá mnoho o to, proč křičí, nýbrž každý se cítí silnějším, křičí-li s ostatními, a má pak i věc, pro kterou křičí, za jedině správnou.”

“Toto vše jsem napsal já Sinuhet, Egypťan, pro sebe sama. Nikoli pro bohy, ani pro lidi, ani pro zachování svého jména navěky, nýbrž pro sebe sama, ubohého a ztrápeného, a pro své srdce, jež dostalo svou míru plnou.”

 

Sobota 5.9. 2015

„Odcházím na sklenku vína zvící jednoho litru.“ Karel Hašler


Tak zase příště.

Na čtenou R

Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí.

Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí.

Autorská poznámka:
Pokud se o některém z dnů nezmiňuji, tak jsou zážitky z nich nepublikovatelné, případně se nic nestalo, nebo už jsem to prostě zapomněl.

Vydání: Úterý 25.8. 2015

 

Pondělí. 17.8.

S vědomím, že začnu psát tento blog, sepsal jsem u notáře závěť, kde jsem případnému vrahovi odkázal celou složku, kterou si o něm léta vedu.

 

Úterý 18.8.

Natočili jsme 4 a 5 Díl Dostaveníčka s První republikou pro Country radio. Pak pracovní schůzky. V úterý navečer jsem se vracel z Dvorců tramvají č. 3, natěšený, že si budu moct v klidu číst až na Palmovku, ale už na Václavském náměstí jsme byli věcným hlasem  varováni, že se na Senovážném náměstí tramvaj 3 promění v linku 26. Ale ouha, hned další stanice se z 26 stala linka 5. Vystoupil jsem raději na Hlavním nádraží a dojel metrem na Prosek. Chtěl bych poděkovat Dopravnímu podniku  hlavního města Prahy za nový druh tzv. „Zážitkové turistiky“. Jen bych za ty prachy,  co vám platíme, měl napříště lepší návrh: kdyby se tramvaj proměnila v autobus a ten pro změnu v letadlo. Slibuji, že úhradu zpáteční letenky nebudu vyžadovat.

 

Čtvrtek 20.8.
Naše rodinná kadeřnice mě ostříhala tak, že si lidé z dálky myslí, že mám vlasy.

 

Pátek 21. 8.

Nechtěl bych být v kůži těch, kteří se jednou takhle 21. srpna probudili a někdo jim ukrad dvacet let života pomocí komunistické víry, tanků a spřátelených armád.

Odpoledne mi volal kamarád, zda bych neřek pár slov o Ladislavu Kantorovi, který nás učil na Ježkově konzervatoři. Napadla mě jedna Láďova věta, kterou si často po ránu opakuji.  Celý život se dá vtěsnat do tří slov: MOCI, CHTÍT  a UMĚT. Dnes může téměř každý, chtějí jen někteří a umí málokdo. Platí to napříč celým státem řemesly i generacemi. Bohužel.

 

Sobota 22.8.

Hrajeme ve Stračově na Vyhlášení obce královehradeckého kraje roku 2015. S místní dechovkou jsme zazpívali státní hymnu, pak sami Písničku českou a nakonec devadesátiminutový koncert. V rámci ofiálního ceremoniálu se mi povedlo jediným úderem pouzdra od kytary vyrazit všechny pojistky ve zvukařově skříni, tak jsme chvilku pozorovali roztomilou pantomimu všech zasloužilých řečníků. K akci jsem se pochopitelně nepřiznal. Dáš si fofolu?

 

Neděle 23.8.

Celý den s Karlem Hašlerem. Jen sami, my dva a počítač. Přemýšlel jsem o různých pohledech na Hašlerovu písničkářskou tvorbu. On sám se s originalitou nikdy moc netrápil. Režisér Jaroslav Kvapil o tom vyprávěl rozkošnou historku. Kdysi po zkoušce šli spolu s Hašlerem ztichlým smíchovským nábřežím, když k nim z oken přízemního bytu dolehl úryvek známé Lehárovy operety. Hašler se zastavil a naslouchal. V domněnce, že poznal nějakou svou písničku, se ho Kvapil zeptal: "Kamaráde, to je také od vás?"

Hašler se smál a řekl: "Tohle ještě ne."

 

Tak zase příště.

Na čtenou R

 

S počátkem Nového roku 2014 je tu malý příslib obnovení mého blogu a s ním malý příspěvek do publikace "Setkání s kardinálem Dukou OP" autorů Pavla Veselého a Renáty Luckové. Tož, hezké počteníčko, přátelé!
http://knihy.abz.cz/prodej/setkani-s-dominikem-kardinalem-dukou-op

S kardinálem Dominikem Dukou mám tu čest se potkávat každoročně na Velehradě po televizním přenosu „Koncertu lidí dobré vůle“, na různých projekcích v MATU, např. výborného dokumentu režiséra Víta Karase „Rok pražským arcibiskupem“, „Společného výslechu Václava Havla a Dominika Duky“ nebo při přípravách a realizaci Svatojanských Navalis, barokních slavností pořádaných na počest svatého Jana Nepomuckého. Těší mne, že z každého společného rozhovoru s Dominikem vyzařuje laskavost, vlídnost a přitom silná vůle zanechat tenhle svět v lepším stavu, než v jakém se právě nachází. A jestli na něm něco obdivuji, tak je to jeho schopnost mluvit i o vážných tématech srozumitelně, vtipně a s nadhledem. S tím potutelným „Co byste od bývalého mukla čekali?“. Jsem také pravidelným posluchačem glos Dominika Duky na Radiožurnálu, někdy konejšen, někdy probuzen k přemýšlení a někdy dychtiv se Otce Dominika rovnou zeptat. To se pak zase stanu tím zvědavým klukem, který objevuje svět.

Pokud mám zmínit nějaký společný zážitek s Dominikem Dukou, nemohu nevzpomenout loňské Svatojanské Navalis (2012). Jejich pořadatel, duchovní otec a mecenáš v jedné osobě, převozník pražský Zdeněk Bergmann neuspěl po sáhodlouhých jednání na pražském magistrátu a ocitl se bez sponzorských příspěvků na tuto bohulibou akci. Po třech úspěšných letech nám bylo líto znovu obnovenou „Svatojanskou“ tradici opustit, a tak jsme se rozhodli celou akci uspořádat svépomocí, bez ohledu na jakékoliv honoráře, prostě s tím, kdo co umí a co dům dal. Protože náš letitý parťák ve „Svatojanské tripartitě“, převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek, mimochodem velmi dobrý moderátor i brach do nepohody, musel služebně do Svaté země, zůstali jsme na přípravu s moderátorkou Lucií Výbornou sami. Oba scénář, Lucka moderace, já muziku, dramaturgii a režii celého vodního špektáklu. Což o to, hudební základy pro playbacky jsme natáčeli v kostele Panny Marie pod řetězem „již“ den před akcí, takže jsme na jejich smíchání, mastering a následné řazení měli celou noc, ale s technikou se tentokrát muselo improvizovat. Jako pódium byl zvolen ponton, ukotvený uprostřed Vltavy, provazy spojený s malou lodí s hučícím agregátem, bez WC, zato však s několika lavičkami, které měly sloužit pro všechny účinkující, hosty, duchovní, včetně dvou kardinálů, Meisnera a Duky. Přeskakoval jsem celý den mezi pontonem, lodí a loďkami, zajíždějícími na pevninu jako kamzík, což je při mé tělesné konstituci stejně trefné, jako přirovnat kytovce k právě vylíhlému motýlovi. Postupně se nám ale povedlo zprovoznit zvukovou aparaturu. Zjistil jsem, že všechny zvukové snímky se mají pouštět z malého plastového kazeťáku, kterému jsme už před lety říkaly „plážák“. Opatrně jsem položil zvukaři otázku, zda má nějaké jištění. Lakonicky mi odpověděl, že má v igelitce ještě jeden. Na ponton umístěný koberec měl zakrýt rez a mohutné šrouby.

Kardinál Duka zatím sloužil mši u svatého Víta, Vojtěcha a Václava a vedl Svatojanské procesí na Karlův most, stihl zhlédnout regatu historických a dračích lodí, i se odebrat na Bohoslužbu v kostele sv. Františka z Assisi. Začalo hustě pršet. Tentokrát jsem však na loď neskočil jako kamzík, v mokru jsem zavrávoral a vrhl se střemhlav na palubu. V mokru jsem doplachtil až na bok lodi, o který jsem zabrzdil hlavou. Asi na deset vteřin jsem ztratil vědomí a viděl samé hvězdičky. Asi Svatojanské. Pro Lucku Výbornou byl můj čas bezvědomí prý nekonečný. Byl jsem v té chvíli jediný, kdo věděl, co se kdy spouští, kdo odkud kam přichází, odchází, připlouvá či odplouvá a proč. „Jdeme na to“, zavelel jsem náhle a vyrazil do deště. Pódium bylo zcela zmáčemé, z koberce crčela voda. Rez už nezakrýval, zato proměnil pódium v kluziště. A hle, začal foukat silný vítr. Vltava se proměnila v nepřátelský tok plný vln, že by se za ně nemuselo stydět ani Černé moře u Sozopolu. „Zkouška provazů“ pomyslel jsem si, když se loď začala vzdalovat od pontonu a všechny kabely s přívody elektrického proudu se začaly povážlivě napínat. Za zvuku slavnostní hudby připlula loď s oběma kardinály Dukou i Meisnerem na palubě.Chtěl jsem kardinála Meisnera pozdravit, ale suita kolem něj se zprvu na mou promáčenou postavu netvářila příliš důvěřivě. „Eure Eminenz, willkommen an Bord. Ich bin der Direktor der heutigen Show“ pronesl jsem nesměle a rozesmál tak všechny přítomné.

Dál už vše probíhalo podle plánu. Pozdrav, rozhovor či projev, střídala skvostná barokní hudba George Friedricha Händela, Pavla Josefa Vejvanovského, Pietra Locatelliho, F.X.Thuriho, Jeana Josepha Moureta a dalších. Kardinál Dominik Duka požehnal lodím, k lidu pražskému promluvil kardinál Meisner i biskup Vokál, akademický sochař Petr Váňa představil svou novou „Sochu pod vodou Jana Nepomuckého“, která se následně přesunula na dno Slapské přehrady co nejblíž původním Svatojanským proudům. Po celou dobu večerního špektáklu jsme se všichni společnými silami snažili udržet loď u pontonu, dávali pozor, aby nikdo neuklouzl, snažili netřást se moc zimou a nedávali na sobě znát strach. Představte si titulky v novinách. „Při Svatojanských Navalis utopeni hned dva kardinálové“. Ale nad Prahou ustal déšť a nad hladinou Vltavy řádili Palitchi se svými ohni a hned potom se nad ní vznášel nádherný ohňostroj na nádhernou hudbu F.X.Thuriho „Pyrotechnematicon ad honorem Divi Ioannis“. Svatý Johánek stál při nás.
Za chvíli připlula loď, která nás měla vzít na pevninu. Vzali jsme ztečí zbytky občerstvení na palubě. Bez ohledu na hodnosti a náboženskou příslušnost. Na pevnině už „jen“podání rukou, poděkování a rozloučení. Pokud je toto ta duchovní služba, tak opravdu Pán Bůh s námi.

Co popřát Dominiku Dukovi k jeho významnému jubileu? Aby nám co nejdéle „vydržel“, sloužilo mu zdraví, neopouštěl ho humor a ani ta laskavost z oné muklovské půlnoční, kterou si často připomínám, když je mi smutno, ouzko a mám pocit, že nic z toho co dělám, nemá smysl.
„Světlo, které jindy celou noc svítilo do očí, zhaslo. Na několik hodin. To najednou zjistíte, co všechno může člověku způsobit radost. Díky balíčku a dárku, který obsahoval hrozinky, jsem mohl na vězeňském lůžku sloužit půlnoční. Jen dodnes nevím, zda to bylo skutečně o půlnoci. Hodinky žádný vězeň nemá. Sloužil jsem ji zcela sám za ty, kteří už usnuli, a za ty, od kterých mě dělily mříže naší cely a vězeňské zdi. Myslím však, že jsem jim byl blíž, než kdykoli jindy.“
Díky Dominikovi Dukovi jsem také hrdý, že jsem Čech. Máme teď své dobré zástupce nejen v NHL či v Premier League, ale i ve Svaté zemi.

Mgr.Radan Dolejš

 

Úvahy TELE a NE TELEVIZNÍ „ČERVNOVÉ HLEDÁNÍ DIVÁKA“

"Televize tím,
co vysílají úplně vyhánějí diváky od obrazovky. Takže se spousta lidí naučí
hrát třeba kuželky. A až pak nějaký osvícený televizní programový pracovník
začne svolávat svou původně početnou diváckou obec, se zlou se potáže – My teď
nemůžeme, hrajeme kuželky a večer je finále….-, tak bude znít odpověď
diváků." Gustav Opustil

Přiznám se, že bych vždycky nejraději držel palce slabším. Přál jsem
si, aby naši hokejisté obstáli se Slováky, ale objektivně na ně neměli, přál
bych si, aby v případě Davida Ratha byla zachována presumpce neviny, stejně
jako v případech paní Parkanové, pana Vondry, pánů Janouška i Béma, firem od
Promo Pra po pražský magistrát. Jen dnes už není znát, kdo stojí na té straně,
kde je pomyslná spravedlnost, a kdo jen ty druhé háže přes palubu. A jestli
David Rath není jen obětní beránek, aby se moc nemluvilo o kauzách dalších.

Přál jsem našim fotbalistům proti Portugalsku, aby vyhráli, ale objektivně:
každý tým hrál jinou ligu a ukázalo se, jak moudrá byla slova Karla Šípa. Hráli
jsme divizi a Portugalci mistrák. Mohlo to být i 5:0, nebýt Petra Čecha a trochu
toho "štěstíčka". Dvě rány na bránu soupeře za devadesát minut. To
není na účast v semifinále.

Upřímně, fandím všem změnám na ČT, ale zatím stojí jen spoustu peněz
koncesionářů a způsobují odliv diváků. Především z ČT1. Ta se v květnu 2012
ocitla na svém historickém minimu, o čemž se samozřejmě taktně pomlčelo. A pár
aktuálních postřehů? Kdyby jen Dobré ráno na ČT2 stálo jen 90.000,- Kč v
externích nákladech, tak schválně, dnes má průměr 14.500,- diváků. To znamená,
že každý divák stojí ČT na pořad něco přes 6 Kč v externích nákladech. Za měsíc
má každý divák "Dobrého rána : po až pá "své koncesionářské poplatky
zpátky, jen za tento pořad. A to nemluvíme o interních nákladech ČT. (Jedná se
o data za pondělí 18.6.2012 Dobré ráno 0,2 % Rating,  14.200,- diváků a 4,1% Share, úterý 19.6.
2012 Dobré ráno 0,1% Rating, 10.700,- diváků a 3,23% Share, středa 0,2% Rating,
14.600,- diváků a 4,75% Share, čtvrtek 0,2% Rating, 14.200,- diváků a 3,50%
Share). S tím průměrem 14.500,- diváků na díl je ČT trochu nadržováno, ale
našim hokejistům a fotbalistům taky všichni nadržujeme.

Ale je něco shnilého ve státě českém. A ryba vždycky smrdí o hlavy. Tak
se na to pojďme podívat a pěkně popořádku.

Úvahy Tele a Netelevizní II „Dubnové pochvaly“

Úvodem

"Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho."
Jan Werich

„Základem všeho je šeďuling“ pravila jedna z mocných žen Kafčích
hor  na jedné z místních oblíbených nekonečných porad. A vlastně měla pravdu, i když si neprávem vysloužila posměšné
poznámky za výslovnost. Ano, jednalo se tzv. „Scheduling“ nebo také „Programming“
čili Programování obsahu televizního vysílání. A věřte nebo nevěřte, jedná se o jedno z nejtěžších televizních řemesel. 
Denní, dvaceti čtyř hodinový,  program jednoho takového tv kanálu se dá
snadno přirovnat ke stavebnici lega s několika stovkami droboučkých
součástek. A teď si představte, že je vás třeba deset, dvanáct různě šikovných
dětí, kterým rodiče nakoupili všechny možné stavebnice a kostičky,  a vy je máte složit do nějakého esteticky
přijatelného, oku, uchu a Radě ČT  lahodného tvaru,  a hlavně, žádná z těch kostiček vám nesmí
zbýt. A tak se v potu tváře skladebníků rodí elegantní vesmírné koráby,
naleštěné Formule 1, stejně jako parní lokomotivy, trabanty, ponorky a někde
zůstává jen drť kostiček připomínající spíš pískoviště či hřbitov zvířátek. Bez pořádných kostiček se totiž,  formule ani
koráb postavit nedají. Natož pěkný televizní program.

Úvahy Tele a Netele vizní.

"Bůh není sentimentální. Nestane se
vám, že byste Ho načapali, jak plejtvá nebeským dechem na nějaký zdvořilůstky a
planý žvanění. Ani na kázání ho nijak neužije. Pryč 'sou ty tvrďárny ze
starejch časů, pekelnej oheň a síra. Dneska se Bůh orientuje na specializovanej
trh - lidi se už tolik nechtěj vzdávat svejch těžce vydřenejch pozemskejch
radostí a tělesnýho blaha kvůli pouhýmu slibu nadpozemskýho království po
smrti. Bůh má malou a vybranou klientelu. Zato ďábel hrabe prachy
vidlema."

Nick Cave (A uzřela oslice anděla)