Radan Dolejš

Nepravidelný Radouchův Úterník, aneb Co týden vzal a už nevrátí.

Tentokrát vychází zase po dlouhé době jen tak v neděli…..

Na četné otázky proč nepíšu častěji blog odpovídám: Protože pořád píšu něco jiného. Dnes trochu vážněji. Jedna studií z připravovaného vydání Zpěvníku Karla Hašlera.22. prosince tomu bude totiž 74 let co v Mauthausenu položil život za českou písničku.

Nejprve něco o obsáhlém Zpěvníku Karla Hašlera, který by měl vyjít koncem ledna 2016.

Karel Hašler (31. října 1879, Zlíchov – 22. prosince 1941, Mauthausen)
Kdo by neznal Českou písničku a nezpíval si Andulko, Anduličko, Nad Prahou tančily hvězdičky, Když mě má panenka nechce ráda mít, Až já půjdu do nebe, Po starých zámeckých schodech nebo Bílý kvíteček? Určitě se každému ještě vybaví nápěvy dalších Hašlerek: Já mám holku od Odkolků, U svatého Matěje, Copak je to za vojáka, Tulák, Starý dům, Muziky, muziky, Staré topoly, Strahováček, Před Vejtoňkou hospodou, Páni muzikanti i Vltavo, Vltavo.
Dvousvazkový Zpěvník Karla Hašlera představuje zatím nejobsáhlejší vydání písňové tvorby geniálního českého písničkáře. Obsahuje celkem 324 písní, z nichž 270 napsal Karel Hašler sám, na 44 se autorsky podílel, osmkrát otextoval známé melodie a dvě písně inspiroval. Zpěvník Karla Hašlera dále obsahuje deset autorových básní z let 1918–1940, řadu neznámých fotografií a dokumentů ze soukromých archívů, kompletní soupis autorova díla a životopis v datech. O Karlu Hašlerovi se zde v různých souvislostech rozepsali Přemysl Rut, Gustav Oplustil, Gabriel Goessel a Radan Dolejš. Přílohou zpěvníku je CD Hezká vzpomínka, na kterém písně Karla Hašlera nahrála a nazpívala skupina Patrola Šlapeto a s ní i řada hostů jako Josef Zíma, Václav Postránecký, Jiří Lábus, Monika Absolonová, Richard Tesařík, Jiřina Jirásková, Petr Muk, Karel Zich a další.

Info o vydavateli:
Vychází velký reprezentativní dvoudílný ZPĚVNÍK KARLA HAŠLERA (na trhu bude koncem ledna 2016). Poslechněte si 52minutový pořad Českého rozhlasu z 12. 12. 2015 věnovaný tomuto zpěvníku! Leták ke zpěvníku zde. Závaznou objednávku s uvedením údajů z letáku můžete poslat rovněž na adresu info@gwcheb.cz.

A teď slíbená studie o Karlu Hašlerovi z pera RD.

LEGENDA KAREL HAŠLER

Radan Dolejš

________________________________________________________________

Karel Hašler je bezesporu legendou. Legendou, kterou o sobě za svého života vytvářel cíleně a vtipně sám, legendou, kterou o něm vytvářeli jiní, ať jeho zbožňováním, vedoucím až k návrhům, aby se populární písničkář stal československým prezidentem, nebo naopak snahou, aby se na vzpurného a neuchopitelného autora po druhé světové válce zapomnělo. Příruční slovník naučný Čs. Akademie věd ještě v roce 1963 psal o Karlu Hašlerovi takto: …český písničkář, kabaretiér a filmový herec. Ve svých písničkách, prodchnutých vlastenčící maloměšťáckou sentimentalitou, ve své době značně populárních, často, zejména v letech 1918–22, vyjadřoval protisovětské a protikomunistické nálady české buržoazie.[1] Uznávaní hudební vědci Václav Pletka a Vladimír Karbusický také nenechali na Hašlerovi nit suchou: Při podrobnějším rozboru se nám totiž jasně ukáže, že Hašlerova „sláva“ je v podstatě spíše legendou než nějakým skutečným oceněním jeho uměleckých hodnot. Hašler byl profesionálním zpěvákem, poplatným vkusu své měšťácké doby. Nad běžnou produkci vynikl jedině tím, že dovedl dobře využít dobové lidové intonace a v několika desítkách šťastně vytvořených písní zanechat trvalý, hodnotný odkaz.[2] Tak Karel Hašler zaplatil daň za rozpustilý popěvek, jehož obsah platí dodnes: …Kampak na nás bolševici, / copak vás to napadá, / vás si každej koupí, / na nás jste však hloupí, / kampak na nás bolševici, / copak vás to napadá, / víme, jak ta vaše volnost vypadá…[3] Přitom Hašler jen přesně, vtipně a nadčasově pojmenoval prazáklad bolševické ideologie a už hledal jiná témata a aktivity. A že jich měl hodně!

Syn sklářských dělníků, narozený 31. 10. 1879 na Zlíchově, tehdy ještě vesničce za Prahou, sám vyučený rukavičkář, s obdivuhodnou hereckou zkušeností od kočovných společností po divadla v Lublani a v Brně, se strmou kariérou v Národním divadle v tzv. Kvapilově éře, ředitel kabaretů v Lucerně i Rokoku, šéf Varieté (dnes Karlínského divadla), krátce působil i ve Vinohradském divadle, byl jeden ze zakladatelů OSA, vlastnil Nakladatelství „Hašlerových“ písniček, byl deset let ředitelem gramofonové společnosti The Gramophone Co. Ltd., (později slavný koncern EMI) vydávající desky pro HMV. Prodával gramofony, překládal operety, byl občasným dirigentem FOK i divadelním režisérem, stál u zrodu němého i zvukového filmu, sám hrál ve 30 filmech, pro film psal scénáře, hudbu, byl filmovým poradcem, stál u vzniku rozhlasového vysílání a byl stálým a častým hostem Radiojournalu, kde vysílal své pořady „Jak jsem bořil Rakousko“ a „Můj boj proti Rakousku“, sám napsal kolem tří set písniček, u desítek jiných byl spoluautorem nebo alespoň inspiroval jejich vznik, psal básně, vášnivě se věnoval karetním hrám i dostihovým sázkám, v Lucerně si dokonce pořídil hostinskou koncesi, aby měl pod kontrolou i provoz restaurace, miloval krásné ženy a dobré víno. Ostatně jeho hláška: Odcházím na sklenici vína zvící jednoho litru zlidověla.

Karel Hašler coby druhý Jára Cimrman? Ne, Karel Hašler jako velké dítě.

Jsou věci mezi nebem a zemí, říkával. Až jednou budu v pánu, přijdu ti sem na svět provést nějakou klukovinku… vzpomíná na Karla Hašlera Doďa Pražský (vlastním jménem Antonín Slavíček) v lednu 1942.[4] A pokračuje: Což nebylo například klukovinkou, když nasedla zvláštní vlaková výprava umělců k odjezdu do Z., celý dlouhý vlak, muži s kufříky, ženy s objemnými zavazadly vedle obvyklých kloboukových krabic a Hašler v poslední chvíli před odjezdem rozčileně pobíhal kolem našich vagonů stojících na prvním nástupišti, že jsme nasedli do jiného vlaku, náš správný vlak že jede ze třetího nástupiště a už má aviso k odjezdu? Dámy zděšeně vyhazovaly krabice s klobouky okny vagonu, nastala všeobecná panika a Hašler se smál jako – dítě. Jako velké dítě.⁴ Karel Hašler uměl být i okouzlujícím společníkem, který si dokázal podmanit srdce nejedné dámy. Jára Kohout vzpomíná na první zkoušky operety „Dcera druhé roty“, ke které napsal libreto, Karel Hašler písničky a také se ujal režie: „Slečno Kabátová,“ ševelil jí do oušek, „my máme něco společnýho. Vy si myslíte, že jste krásná a já si myslím, že jste krásná. Musíte jít po zkoušce se mnou domů, do mýho bytu. Předehraju vám vaši úložku a zazpívám vám vaši písničku ,Ta naše krásná zem je jako zahrádka‘ a potom to dueto, které budete pět tady s panem Ostrým ,Už je to všechno marné, ty vaše oči čárné…‘ a tak dál. Půjdete přece ke mně, že? Jste rozumná a nešlápnete si do vixu...“ Přerušil jsem jeho námluvy: „Já půjdu s váma a předzpíváte mi, Mistře, mou písničku ,Kanonýr má vejložky pěkně červený, jak by byly krví jeho srdce zbarvený.‘“ Hašler po mně šlehl očima a řekl přísně: „Vy se to naučte sám s kapelníkem Balounem. A vůbec, čtěte si sami, já jdu zkoušet tady se slečnou do bytu. Bydlím nedaleko, na Malvazinkách.“ I stalo se, že filmová diva Zita Kabátová i její náhradnice mladičká zpěvačka Slávka Bezděková dostaly v bytě Karla Hašlera režisérské pokyny. Nebyly ostatně samy...[5]

Hašler byl neobyčejně vynalézavý ve všech směrech. Svědčí o tom ostatně i způsob, jakým si namluvil svou osudovou ženu Lotte Jurdovou. Po zdařilé oslavě svých šedesátin, kde dívku okouzlil tancem i tím, jak dokázal být neskonale šaramantní, se mu povedlo získat její brněnskou adresu a začal jí psát dopisy den co den: Příští dny mne každé ráno čekal nový dopis od Karla. Milá psaní, ve kterých mi říkal, jak moc se mu líbím, že se do mě zamiloval a že mě chce znovu vidět. Ani mě nenapadlo odpovědět. Pak ale jeden den přišel v dopise dotazník, ve kterém jsem pouze musela zaškrtnout „ano“ či „ne“. Přišlo mi to jako velmi originální a zábavný nápad. A tak jsem zaškrtala své odpovědi a odeslala to zpět. Jedna z otázek byla, zda by Karel mohl za mnou přijet na návštěvu do Brna. Zaškrtla jsem „ano“ a za dva dny byl v Brně.[6]

Důslednost neopouštěla Hašlera ani při vymýšlení klukovin, kanadských žertíků či různých perzifláží. Stalo se tak i při příležitosti honosné oslavy třicetiletého jubilea jeho herecké práce (v prosinci 1927), kdy oslavenec sám napsal redakci Pražského ilustrovaného zpravodaje otevřený dopis, ve kterém vzpomíná na svůj vztah k divadlu takto: Byl jsem od svého zrození určen státi se hercem a i moje první vzpomínka z dětství, chci říci první okamžik, kdy začala pracovati má paměť, souvisí s divadlem. Byl jsem tehdy ještě tak útlý, že mne moje sestra nesla na zádech na vršek k zlíchovskému kostelíčku, odkud jsme se dívali na požár Národního divadla… Nechápal jsem tehdy, co ničily ty plameny, šlehající vysoko k obloze, ale byl to pohled plný hrůzy… a snad proto, že jsem viděl slzet lidi kolem nás, rozplakal jsem se strašně…[7] Důležité úlohy ve formování oslavencova zájmu o divadelní umění však měly sehrát návštěva představení „Robinson Crusoe“ ve smíchovské Aréně, vlastnoručně vyrobené loutkové divadlo, se kterým hrával celé divadelní kusy pro partu zlíchovských kluků v zahradě u Helmichů, a výpravná hra „Oslí kůže“ s prvním, a na dlouhou dobu posledním, divadelním angažmá malého Karla: Švandovo divadlo mělo tehdy v Praze velmi populárního nápovědu Lva Bucka. Jeho syn byl mým spolužákem v měšťanské škole na Smíchově a ten mě zasvěcoval do tajů divadelního umění. Dokonce mne i přivedl do zákulisí smíchovské Arény, a protože tam právě studovali výpravnou hru „Oslí kůže“ a chyběl jim kluk, jenž by hrál opici, dostalo se mi tak okamžitého engagementu a ačkoliv jsem byl jinak vzhledný hoch, propůjčil jsem se k této opičí úloze. Byli tu herci Zdrůbecký, Javorčák, Kysela, vesměs veselí kumpáni. Sledoval jsem každý jejich pohyb a byl šťasten, mohl-li jsem jim státi nablízku a naslouchati, jak se navzájem špičkovali. Bohužel – toto mé štěstí netrvalo dlouho. Vynechal jsem několik půldnů ve škole neomluvených. Tatínek byl pozván do školy, závistiví kluci na mne prozradili, že chodím do Arény za školu, dostal jsem před celou třídou od tatínka několik pohlavků a tak skončil počátek mé divadelní kariéry.⁷ Podle sdělení Rudolfa Deyla st. mu Karel Hašler po dotazu na věrohodnost těchto vzpomínek řekl, že tyto vzpomínky neodpovídají skutečnosti.[8]

K četným legendám o Hašlerově životě přibývá legenda další – ta o jeho tvorbě. Mnoho bylo napsáno o tom, jak zápasil s češtinou, až si nakonec opatřil Gebauerovu učebnici pravopisu, mořil kdekoho, včetně režiséra Jaroslava Kvapila, hledáním rýmů, sám se mučil formou, bral hodiny klavíru i kytary, aby nakonec své melodie většinou diktoval Johnu Gollwellovi (vlastním jménem Jan Borůvka), který je dokázal harmonizovat a zpracovat do not. Pokud jde o písňovou tvorbu, sám Hašler doznával, že mu vždycky ani nešlo o originalitu. Právě Jaroslav Kvapil o tom vyprávěl rozkošnou historku. Kdysi po zkoušce šli spolu s Hašlerem ztichlým smíchovským nábřežím, když k nim z oken přízemního bytu dolehl úryvek známé Lehárovy operety. Hašler se zastavil a naslouchal. V domněnce, že poznal nějakou svou písničku, se ho Kvapil zeptal: Kamaráde, to je také od vás? Hašler se smál a řekl: Tohle ještě ne.[9]

Náš dvousvazkový zpěvník vám Karla Hašlera představí jako mimořádně plodného a schopného autora, který posluchači jedním tahem štětce vykreslí atmosféru starého domu na Malé Straně: V domě tom bydlely tři staré panny, / kocour, dvě kočky, jeden psík, / potom pan domácí se svojí Fanny, / rada, jenž žil jak poustevník. / V mansardě přebýval Tadeáš Vrána, / který byl řádný studios, / ten když se z hospůdky vracel z rána, / po schodech šel vždy bos.[10] Stejně lehce odvypráví voyerskou anekdotu, ve které mladičký studentík každý večer okukuje dívčí pokojíček a vnady jeho majitelky, k nimž autor přidá ještě bělostné zoubky a krásné vlásky, aby nakonec hocha nechal náhle prozřít: Jednou však, božíčku, svlékla se znenáhla, / nesfoukla lampičku, záclonku nestáhla. / Co jsem pak uviděl sotva říct dovedu, / Až jsem se zastyděl při onom pohledu. / Když na to vzpomenu, srdce mi krvácí, / neboť ta panenka byla jak skládací. / Ty její půvabné vnady, bělostné zoubky a vlásky, / kolem ní ležely všady, a to byl konec mé lásky.[11] Denní zkušenost z divadelního a následně i kabaretního pódia vede Hašlera k naplnění metody „Smích a pláč“, ano, té metody, kterou již zdárně aplikoval v jednom z úplně prvních českých němých filmů Josef Šváb (Malostranský).[12] V krátkém snímku předvedl komik svou tvář ve velkém detailu od smíchu až po brekot. Stejná metoda byla u zrodu světové proslulosti Charlieho Chaplina. Karel Hašler nás nezavede do Hollywoodu, abychom s tulákem Charliem mohli prožít dojemný příběh Kida, náš pražský tulák Karel nás přinutí vyndat si kapesníčky hned na Císařské louce: Na Císařské louce stojí řada topolů, / často jsme tam s mojí milou dleli pospolu. / Živé duše nebývalo večer v okolí, / jenom hvězdy vídaly nás a ty topoly,… / Že jsme oba v lásce byli trochu nestálí, / na louku jsme pod topoly chodit přestali. / Člověk na vše zapomene, všecko přebolí, / a z té naší lásky zbyly jen ty topoly…[13]

Václav Pletka a Vladimír Karbusický rozdělili Hašlerovu tvorbu do čtyř skupin. Podle nich do první patří kabaretní kuplety, v nichž se před první světovou válkou a během ní snažil o zpracování některých sociálních, národně uvědomovacích a vojenských námětů. Druhou skupinu tvoří Hašlerovy písničky „lidového“ operetního stylu, jako byla např. Copak je to za vojáka aj. Třetím druhem jsou jeho taneční písně, které se však nijak příliš neujaly (!!!). Do poslední skupiny patří posléze ty, které tvoří nejvlastnější základ Hašlerovy tvorby. Ty skutečně v nejširší míře zlidověly.[14]

Díky způsobu, jakým bylo s Hašlerovými písněmi zacházeno, je téměř zázrak, že jich přežilo a zlidovělo tolik. Po dlouhých úvahách jsme Hašlerovu tvorbu rozdělili do několika kapitol a připojili k nim i několik studií a seznamů. Těžištěm zpěvníku je kapitola s písněmi, u kterých je Karel Hašler autorem hudby i textu. Jsou řazeny podle abecedy a některé z nich spatří takto světlo světa od svého prvního vydání v notách či na šelakových deskách poprvé. Druhou kapitolou jsou písně, na kterých Karel Hašler spolupracoval s dalšími autory nebo textoval písně jiných skladatelů. Právě zde naleznete zlidovělé šlágry Byli jste už někdy v Oužicích (J. Beneš / K. Hašler), Dopis ze zákopů (Ch. Balling / K. Hašler), Já mám holku od Odkolků (K. Hašler / K. Hašler, R. Jurist), Petite Slavinette (K. Hašler / K. Hašler, H. Gibert), Když jsem se rozšoup (lidová / K. Hašler), Proto Bůh lásku nám do srdce dal (J. Beneš / K. Hašler), Oslí serenáda (R. Friml / K. Hašler), ale také Šáteček, který po válce dokončil Jiří Červený. Objevuje se tu i píseň, kterou Karel Hašler nenapsal, ale její vznik přímo inspiroval: Podskalák (V. Hlavsa / V. Hlavsa, na námět Karla Hašlera). Další kapitola se věnuje textům Karla Hašlera na známé melodie, kde dojde i na Písničku o tom komunistickém převratu a Konfidentskou, zkomponovanou spolu s humoristou Rudolfem Nešverou na melodii Zachovej nám, Hospodine. Poslední kapitola je věnována Hašlerově poezii psané mezi lety 1918 až 1940. Verše jsou to státotvorné, burcující i milostné a jen dokreslují šíři autorova talentu.

Co ve zpěvníku nenajdete? Určitě valnou část rané společné tvorby s Rudolfem Frimlem či Anatolem Provazníkem (1905–1910). Karel Hašler byl vždy autorem textu, nikoliv melodie. Chybí např. skladba Ach, Monsieur Hachellere z revue „Co máme rádi“ (1925), kde je KH opět autorem textu, píseň Hučí Jez (1922), kde na Hašlerovu melodii napsal text J. Vodička, autorský kuplet KH U nás všechno klape z roku 1917 nebo Naší zlaté Praze, kde Hašler napsal hudbu na slova Jaroslava Borotínského (1918). Mezi písněmi nenajdeme ani velký hit Na Pankráci, na malém vršíčku, protože ho Karel Hašler nenapsal. Staropražský lidový původ výše uvedené písně zpochybnil několikrát Strakonický deník: Při svých častých toulkách Čechami, dnes by se řeklo při turné, přejížděl známý pražský písničkář Karel Hašler z Horažďovic do Písku. Cestou se v Katovicích zastavil nejen na oběd, ale také se jimi prošel, jak rád všude činíval. Hašlera při procházce natolik nadchla alej krásných stromů na katovickém návrší, že když potkal muže pasoucího na vršíčku husy, zeptal se ho, jak tomuto místu říkají. Odjakživa na Pankráci, odpověděl pasáček, i když nevěděl proč. Hašlerovi to však stačilo. Katovické návrší s alejí vzrostlých stromů ho inspirovalo k jeho známé písničce „Na Pankráci, na malém vršíčku“. Když se tato písnička stala slavnou, pražáci si ji přisvojovali. Jenom jim bylo divné, kde se na pražské Pankráci vzalo stromořadí. Sám Hašler jim to při jednom svém vystoupení v Lucerně vysvětlil. „Ta písnička vznikla na takovém malém návrší s krásnou alejí v jedné vesničce u Strakonic, kde jsme zastavili na oběd.“[15]

Ta vesnička se jmenuje Katovice a opravdu se jedna její část jmenuje Na Pankráci a stojí „na malém vršíčku“ a podle očitých svědků tam kdysi bývalo i pěkné stromořadí. Jasno se do celého příběhu snažil vnést katovický rodák Ing. František Pechlát. Vyprávěl, že Karel Hašler měl svého osobního řidiče, který pocházel z Katovic, a že občas s ním do Katovic i přijel, že spolu poseděli v místním hostinci U Beránků (naproti kostelu) a pak při jednom návratu z hostince se v Hašlerově hlavě zrodila tato písnička.

Ten osobní řidič se jmenoval Ladislav Mašát. V hlášení Okresního soudu v Strakonicích je uvedeno, že 8. března 1923 byl nalezen v Katovické hoře zastřelený L. M. z Katovic čp. 82. Mašát přijel domů dne 6. března 1923 z Prahy, kde byl co šofér u Hašlera zaměstnán, a za dva dny spáchal sebevraždu. Je více než pravděpodobné, že se Ladislav v Praze nešťastně zamiloval, Hašlerovi se svěřil a ten složil písničku: Zdálo se mně, zdálo se mně, zdálo, / že jsem se svou Mařenkou spal, / probudím se, obrátím se, / ale jak mě ten sen oklamal![16]

Sen bezesporu oklamal i tvůrce této „Strakonické Hašlerovské legendy“. Písničku Na Pankráci, na malém vršíčku Karel Hašler napsat nemohl. Již 15. ledna 1925 publikuje její část Karel Čapek ve své studii „Písně lidu pražského“ v týdeníku Přítomnost: Tyto… sloky už nás přivádějí k vlastní poezii pražské, k písním, ve kterých už není památky po věrném milování, po stesku venkovské dívky, po hoři lásky, po ptáčcích a studánkách, po růžích a věčné přírodě; nanejvýš ještě: „Na Pankráci, tam na tom vršíčku / je tam pěkný stromořadí ,/ měl jsem holkůůů namluvenou, / ale inej mně za ní chodí.“ Nuže, stoprocentní pražský mládenec nechce umřít potupnou smrtí z lásky: „Vy mládenci, který jste jako já, nemílujtéé doopravdy, / pomílujtéé, pošpásujtéé / ale lásku jim neslibujte“. [17]

Podle hudebních vědců Václava Pletky a Vladimíra Karbusického pochází píseň z dob, kdy se na Pankráci nalézaly zelené aleje. Přestože má řadu lidových venkovských verzí, je zcela právem pokládána za kmenový repertoár pražských hospod a tancovaček.[18]

Nakonec se zdá, že opak je pravdou. Karel Hašler není autorem písničky Na Pankráci, na malém vršíčku, ale naopak mu posloužila jako jeden z inspiračních zdrojů, když psal svého slavného Strahováčka. Toho napsal sice jako polku, ale píseň zlidověla jako valčík a zpěvuchtivý lid si obě písně spojil dohromady a zpívají se tak dodnes. Ale Karel Hašler se nikdy svými inspiračními zdroji netajil. Většinu písní však napsal opravdu sám. Marné byly pozdní výkřiky Rudolfa Frimla adresované Rudolfu Deylovi: V Praze se oslavuje Hašler – však pravda – je pravda – já a moje sestra Zdenka – komponovali všechny písničky – co Hašler nazýval své vlastní. Ano, on psal slova – však muzikálně – on byl diletant.[19] Milující bratr logicky hájil svou sestru, která celý život nemohla přenést přes srdce, že její muž zahodil svůj herecký talent a věnoval se naplno „odrhovačkám“. Rudolf Deyl odpověděl rázně: Je nás ještě dost spolehlivých svědků, kteří mohou prokázat, že ač byl naprostým hudebním laikem, sám předzpěvoval melodie k svým textům Johnovi Gollwellovi, J. Samkovi a jiným, když je harmonizovali. Což nijak není na újmu jeho autorskému právu.[20] Ale autorství Hašlerových písniček zpochybňovali i jiní. Např. Josef Krám nedávno přiřkl autorství melodie Po starých zámeckých schodech Hašlerovu blízkému příteli a spolupracovníku Anatolu Provazníkovi.[21] Již dříve se autorství této písničky snažil přisoudit Kuzma ve své knize „Pod střechami Prahy“ partě studentů z hostince „U zlaté studně“.[22] Rudolf Deyl tenkrát opět rázně zareagoval: Tvrdím se vší určitostí, že se [popěvek „Po starých zámeckých schodech“] ozval v jeho duši poprvé v roce 1906, že jej skicoval na mém klavíru v mé přítomnosti a že se stal o čtyři roky později klíčem k jeho sbírce Staropražských písniček.[23]

Ještě jednu písničku Karel Hašler napsat nemohl, a sice písničku Plují mraky do daleka, někdy taky mylně označovanou jako Hradčany krásné. K téhle písničce se váže předposlední legenda o Karlu Hašlerovi. Již po Mnichovu se Hašler netajil kritickými názory k Edvardu Benešovi: Já mohl toho Beneše zničit, když dav lidí táhl na Hrad a chtěl ztrestat toho lotra! Já ty lidi tenkrát zastavil![24] Přesto však nepolevil a rozhodl se obyvatele okupované země povzbuzovat alespoň fejetony a básněmi v nedělní příloze Venkova: Byli jsme a budem páni / a ne hloupí tulipáni, / věřme v sílu svou a píli, / neklesejme ani chvíli / neboť ti – kdož hlavy věší / zbabělci jsou – a ne Češi.[25] V roce 1940 přijal Karel Hašler nabídku Františka Spurného, aby pokračoval v tradičních večerech z první světové války. Stárnoucí písničkář tušil, že Německo není Rakousko, ale přesto začal koncertovat. V Mělníku „oberlandrath“ nechal strhat plakáty na jeho koncert a přesto se zpívalo, v Brně obsadil ozbrojený oddíl SS budovu, kde se měl koncert konat. Přesto se nakonec zpívala i Česká písnička, která se po zákazu státní hymny stala hymnou neoficiální. Pokus o zákaz koncertu nevyšel ani v Poličce. V Německém Brodě, Chotěboři a Přibyslavi věnoval Karel Hašler honorář vánočním nadílkám pro školní mládež. V Českých Budějovicích stál před publikem naposled. Následoval zákaz. Hašler se tedy naplno věnoval filmu: V Třemošnici u Ronova měli toho léta senzaci. Byli tam filmaři a natáčeli pro National film Drdovo „Městečko na dlani“, píše L. N. Zvěřina ve své knize „Bili nás pruty železnými“. Režii měl Binovec a jako poradce byl přibrán i Karel Hašler. Chodil, díval se, radil, kýval, ale nejvíce „se hádal“. Jak on totiž hádání rozuměl, říci si své, vždy v mezích dobré vůle a zdravého humoru, a teprve když s těmi nevystačil, použít sarkastického šlehu.[26] Popisuje i atmosféru dýchánků spojených se zpěvem i popíjením vína: Všichni čekali, až Karel Hašler konečně spustí ty své „nové“, vlastně předělané ze starých: „To je ta písnička česká, / kterou si zpíváme dneska. / Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky, / beztak už není co žrát. / Všecko nám sebrali, / všecko nám sežrali, / nechali jenom ten protektorát. / To je ta písnička česká, / kterou si zpíváme dneska…“ Celá místnost hučela jak podrážděný úl. Hašler si upil vína, odkašlal a spustil další: „Měli jsme státeček, / jako ten šáteček krumplovaný. / Teď je ten státeček / jako ten šáteček / oškubaný. / Bude zase státeček / jako ten šáteček…“/ A nakonec, ohlédnuv se předem, jsou-li zavřené dveře, zazpíval sníženým hlasem tu nejodvážnější: „Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte, / vy se odtud domů nikdy nevrátíte. / Nevrátíte se vy nikdy domů zpátky, / budou pro vás plakat otcové i matky. / Zůstanete tady jako bídné trety, / budou pro vás plakat Gertrudy i Gréty.“ [27] Škoda, že Karel Hašler nepřidal alespoň jednu sloku ze své slavné Konfidentské: Synu, uč se konfidentem, to je dobré řemeslo, / zeptej se jen mnohých žertem, / kolik jim to vyneslo… / Zachovej nám, Hospodine / policejní archívy, / dej, ať z nich se naučíme, / co se dělo za divy. / Máme právo všechno zvědět / ničeho se neděsit, / potom aspoň budem’ vědět, / koho máme oběsit.

Karel Hašler byl na přímé udání zatčen gestapem a odvezen na Pankrác. Marné byly snahy jeho životní partnerky Lotte Jurdové: Karel znal mnoho Němců na vysokých vládních postech, hlavně v „Reichskulturkammer“, kteří slíbili, že nad ním podrží ochrannou ruku. A tak jsem se plahočila [pozn. v sedmém měsíci těhotenství] od místa k místu, do jejich domů a kanceláří, a oni mne buď nechtěli vůbec vidět, nebo se vymlouvali, že vůbec nic nemohou dělat. Nevzpomínám si, že by se našel jediný člověk, který by přislíbil pomoc. Všichni se báli o sebe a o své posty.[28]

Praha nepovstala za osvobození či na podporu Karla Hašlera. A přitom on právě na tuhle reakci „svých“ hrdých Čechů tak trochu sázel. Ale psal se rok 1941, u moci byl čerstvě říšský protektor Reinhard Heydrich a všechno bylo jinak. Karel Hašler byl z Pankráce deportován zprvu do Drážďan a nakonec do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde mu bylo přiděleno číslo T-6581. A tady mu bylo souzeno, aby si za svou popularitu vlasteneckého písničkáře vypil kalich hořkosti až do dna. Ve svých dvaašedesáti letech nepřežil v Mauthausenu víc než 66 dnů. Svého syna Thomase, který se narodil 16. 11. 1941, nikdy neuviděl.

Vzpomínky na jeho poslední dny se různí, snad u některých svědků, kteří s ním přišli v Mauthausenu do styku, působila podvědomá touha spojit s jeho památkou i jméno své, dostat se k němu blíž třeba jen ve vzpomínce i za cenu mírného zkreslení věcí.[29] Podle některých svědectví Karel Hašler zpíval po večerech u kytary polohlasem své písničky. To nemohl. Odporovalo by to režimu tábora, který by nic takového nepřipustil. Hašler ani nebyl zbit esesákem pro kůrku chleba, ani nezemřel v umývárně pod studenou sprchou. Neměl ani možnost napsat svou údajnou poslední písničku Plují mraky do daleka a také nestihl říct následující poselství spoluvězni Dušanu Mormanovi: Dušane, uchovej mi tu písničku, víš, ta nám nesmí zahynout.[30] Poslední dny Karla Hašlera popisuje ostravský písničkář Bohumil Bardoň. Znali se s Hašlerem již před válkou, Bardoň přišel do Mauthausenu o den dříve než Hašler (16. 10. 1941) a setrval zde až do osvobození. O tragickém konci svého kamaráda vypovídá: Na štubě mauthausenského bloku spávalo nepředstavitelné množství lidí, někdy až 450. Jestliže se vězňové měli uložit ke spánku a nabrat trochu sil do druhého dne, museli ležet na zemi ve vyrovnaných řadách, v zákrytu, aby se všichni vešli na tenoučké slamníky a pod několik slabých dek. Spali na boku systémem hlava, nohy, hlava, aby se vměstnali do neskutečně malého prostoru. Dřeváky jim sloužily jako podhlavníky.[31]

A právě tento blok č. 13, na který byl Karel Hašler přeřazen, dodával 50 až 100 vězňů denně na práce v kamenolomu. Nejtěžší práce bylo nošení kamenů o váze kolem 50 kg, což byla norma, kterou při návštěvě Mauthausenu určil osobně Heinrich Himmler, po 186 příkrých, hrubě tesaných a nerovných schodech. Kdo se zastavil, aby nabral dech, byl zbit. Takové byly poslední dny Karla Hašlera. Při jedné cestě po schodech ztratil vyčerpaný písničkář pravý dřevák. Nesměl se zastavit, nesměl se shýbnout, musel jít dál, jinak hrozilo zbití nebo rovnou zastřelení. Několik dalších kol chodil Hašler jen v hadrech ovázaných drátem. V noci noha hrozivě otekla a rozšířil se v ní zánět. Následovala flegmóna a infekční úplavice s těžkými průjmy. V noci z 21. na 22. prosince musel Karel Hašler vstát a odejít na záchod. Teprve po dlouhé době, mezi druhou a třetí ranní, se dopotácel zpátky ke své řadě, ale místo na spaní již nenašel. Balancoval mezi vězni, nakonec na někoho nechtěně šlápl a bezmocně se svalil na zem. Křik přilákal blokáče i blokfýrera s býkovci a ti mlátili hlava nehlava Hašlera i ty, co byli v jeho blízkosti. Na ranní apel se Hašler ještě dobelhal, ale ve chvíli, kdy blokáč podával hlášení esesmanu, vedoucímu bloku, se zhroutil a strhl ještě dalšího, vedle stojícího vězně. Kápo Hašlera zmlátil a polomrtvého ho odtáhl do umývárny. Jediný, kdo mohl říci nejvíc o smrti Karla Hašlera, byl jakýsi Španěl, který dělal sluhu na bloku (tzv. Stubendienst) a měl přehled o tom, co se po ránu dělo na umývačce s mrtvými. Bohumil Bardoň si přivedl na pomoc spoluvězně Františka Maršíka, který údajně znal několik jazyků a se Španělem dokázal hovořit. Podle něho byl již Hašler v agonii, když jej přivlekli na umývárnu, jen při dobývání zlata z úst projevil ještě náznak života. Bardoň a Maršík zavolali ještě dalšího českého vězně Roberta Hrdličku, který uměl dobře německy a Španěla znovu vyzpovídal. Odpovědi byly stejné. Tito tři – Bardoň, Maršík, Hrdlička – byli posledními Hašlerovými přáteli, kteří se s ním rozloučili.[32]

Zpráva o smrti Karla Hašlera se rozletěla po celém táboře. Když bylo jeho tělo spalováno, shromáždili se četní přátelé před vchodem bloku č. 11, odkud bylo vidět dým vycházející z krematoria, a zazpívali svému písničkáři několik písní na rozloučenou. Ta naše písnička česká mezi nimi vévodila.

Karel Hašler zemřel krutou a nepředstavitelnou smrtí, ale jeho písničky žily a žijí dál. Zpívali si je čeští vysokoškoláci v Sachsenhausenu, zpívali je vězni v celách Malé pevnosti Terezín, zpívaly se dál v Mauthausenu, kde dokonce později vznikla Šnoblova kapela, která je měla na repertoáru. Ta naše písnička česká zněla v Dachau, v Auschwitzu, Osvětimi-Birkenau a dokonce i v Doře, kde vězni nevěděli, zda ještě někdy spatří sluneční světlo.

Kdo udal Karla Hašlera, se dodnes neví. Hlavní podezřelý, režisér Václav Binovec, jakoukoliv souvislost s udáním Karla Hašlera rezolutně odmítal. Pomohl mu i bývalý gestapák Werner Dress, šéf kulturního oddělení Státní tajné policie – gestapa (tisk, film, divadlo a umělecké produkce – včetně dohledu nad Filmprüfstelle). Dress sice nejprve před vyšetřovateli uvedl, že Binovec učinil o Hašlerovi závažná prohlášení, později však tvrdil, že vlastní udání, na jehož základě došlo k zatčení, psal ředitel jisté filmové společnosti, která za války splynula s Prag-filmem (Mělo snad jít o Svitáka?). Dress však i tuhle výpověď změnil a coby o udavači hovořil o gestapáku Schindelarovi…[33]

Písničku Plují mraky do daleka Karel Hašler už napsat nestačil. Napsali ji pod názvem Za Karlem Hašlerem na jeho počest J. Mach a Fr. Kudrna. Tak to je konec předposlední legendy o Karlu Hašlerovi.

Poslední legenda vypráví, že když se o kamarádově smrti dozvěděl režisér Martin Frič, zburcoval všechny kamarády k jedné společné akci. A tak v noci ze Silvestra na Nový rok svítily v mnohých pražských oknech svíčky. Svíčky za Karla Hašlera.

„Život je jako divadlo, jak herci na jevišti,

po každém herci života přijde zas herec příští.

A tak to, žel, i s písničkou, s tou českou písní bývá,

někdo ji zná a zahodí – jiný ji zvedne a zpívá.“

Karel Hašler

[1] Příruční slovník naučný, II. díl (Hlavní redaktor akademik Vladimír Procházka). Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1963, str.85

[2] Václav Pletka a Vladimír Karbusický: Kabaretní písničky. 1. vyd. Státní hudební vydavatelství, Praha 1961 (1. vyd.), str. 123

[4] Doďa Pražský: Velké dítě – rozmarné historky ze života českého písničkáře Karla Hašlera. 20. prosince 1942, Ex Libris, Josef Bejček Praha, str. 8

[5] Jára Kohout: „Hop sem, hop tam“. Nakladatelství Jan Kanzelsberger, Praha 1991,str. 48–49

[6] Charlott Hasler-Clark: Excerpts The Memoirs Of The Late Charlotte Hasler-Clark, Relating to her Relationship with Karel Hašler (překlad Jolana Thompson). Soukromý archív Thomase Haslera, str. 2

[7] Karel Hašler: Hašlerovo jubileum. Pražský ilustrovaný zpravodaj, č. 369 (51), r. 1927, 23. 12. 1927

[8] Rudolf Deyl: Písničkář Karel Hašler. PANTON, Praha 1968, str. 206

[9] Tamtéž, str. 163–164

[12] Josef Šváb (námět a scénář), Jan Kříženecký (režie): Smích a pláč 1898, vyrobeno u příležitosti pořádání Výstavy architektury a inženýrství na pražském výstavišti v létě 1898.

[14] Václav Pletka, Vladimír Karbusický: Kabaretní písničky. 1. vyd. Státní hudební vydavatelství, Praha 1961, str. 123

[15] Petr Pučelík: Strakonický deník, 7. 12. 2010

[16] Karel a Věra Kuncipálovi, Strakonický deník, 5. 2. 2011

[17] Karel Čapek: Písně lidu pražského. Přítomnost, ročník II, č. 1, 1925, nákladem Fr. Borového v Praze, str. 3–9

[18] Václav Pletka, Vladimír Karbusický: Písně lidu pražského. Československý spisovatel, Klub přátel poezie, Praha 1966, str. 99–100

[19] Rudolf Friml: dopis Rudolfu Deylovi, 1967 (citace z knihy Rudolf Deyl: Písničkář Karel Hašler. Nakladatelství XYZ, s.r.o., Praha 2007, vydání druhé, doplněné, str. 11)

[20] Rudolf Deyl: Písničkář Karel Hašler. Nakladatelství XYZ, s.r.o., Praha 2007, vydání druhé, dopln., str. 12

[21] Josef Krám: Po Starých zámeckých schodech do Rychnova. CechFolks.com Plus, 24. 9. 2012

[22] Kuzma: Pod střechami Prahy. Nová Osvěta, Praha 1946

[23] Rudolf Deyl: Písničkář Karel Hašler. PANTON, Praha 1968, str. 186

[24] Josef Hlaváč: Výtah z protokolu, sepsaného u Disciplinární rady Svazu filmových pracovníků, Praha, 4. 11. 1945 (citace ze Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem. Rybka Publishers, Praha 2006, str. 268)

[25] Rudolf Deyl: Písničkář Karel Hašler. PANTON, Praha 1968, str. 181

[26] L. N. Zvěřina: Bili nás pruty železnými. Nakladatelé Josef Stejskal v Brně a Miroslav Stejskal v Brně, září 1945, str. 95–96.

[27] Tamtéž: str.97

[28] Charlott Hasler-Clark: Excerpts The Memoirs Of The Late Charlotte Hasler-Clark, Relating to her Relationship with Karel Hašler, Překlad Jolana Thompson, Soukromý archív Thomase Haslera, str. 6

[29] Milan Kuna: Hudba na hranici života. Naše Vojsko, Praha 1990, str. 293

[30] E. F. Burian: Jak zemřel Karel Hašler. Květen, Ročník III, č. 22., 31. 5. 1947, str. 2

[31] Bohumil Bardoň: Vzpomínky. (Rukopis je v soukromém majetku, viz Milan Kuna, Hudba na hranici života, Naše Vojsko, Praha 1990, str. 390)

[32] Milan Kuna: Hudba na hranici života. Naše Vojsko, Praha 1990, str. 299–300

[33] Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem. Rybka Publishers, Praha 2006, str. 231

Radan Dolejš

sobota 19. prosince 2015

1 komentář: