NEPRAVIDELNÝ RADOUCHŮV ÚTERNÍK - aneb Co týden vzal a už nevrátí
Dnes mimořádně už v adventní čtvrtek.

PŘÍSPĚVEK NEJEN ŠTĚDROVEČERNÍ.

 

 

FENOMÉN JAN WERICH

"Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti." Jan Werich při slavnostním zahájení výstavy Millenium Judaicum Bohemicum 29.4.1968

 

Jan Werich

(* 6. 2. 1905, Praha  † 31. 10. 1980, Praha)  

            Český herec, scénárista, dramatik, spisovatel, komik, již za svého života legenda, téměř národní instituce, "jedna z největších, vpravdě renesančních osobností tohoto národa i století",  jak Jana Wericha přesně pojmenoval teatrolog profesor Vladimír Just. Obdivovaný i zatracovaný, milovaný i nenáviděný, prostě typicky česká polarizace od „byl komunista“ až k „nenáviděl komunisty". Ač nezpochybnitelný fenomén, jehož význam se přelévá z 20. století do dnů současných, stále neznámý a v mnohém ještě neobjevený. Málo ho doopravdy čteme, posloucháme, vnímáme. Jen ve chvílích, kdy nám obrazně teče do bot, začneme se na něj odvolávat. Jak si jinak vysvětlit kolik lidí a dokonce i politiků vzalo vážně Werichův údajný citát pro československý rozhlas ze dne 23. září 1938: " Takže vy chcete vědět, co si myslím o nacistech, ano? Řeknu vám to kulantně. Připomínají mi mohamedány: ti taky přijdou k vám domů a nejdřív se tváří mile, ale pak vám zakáží jitrničky, pivo a děvčatům sukně. A vy ani nevíte jak, ocitnete se v mešitě a musíte se modlit k aláhovi, aby vás nekamenovali.“ K tomu obrázek zhruba sedmdesátiletého Wericha s příslušným textem.  Vše zveřejněno 1. listopadu 2015 na recesistickém facebookovém profilu, který se vydává za stránku mluvčího Pražského hradu Jiřího Ovčáčka. Opět typicky česká argumentace autoritou, kdy je názor jednotlivce či skupiny zaštítěn někým známým a uznávaným jen proto, aby získal na váze a lid obecný ho přijal za svůj. V tomto případě nejen lid obecný, ale i třeba právnička Klára Samková.

            Na situaci ohledně údajného citátu zareagoval i Český rozhlas. Prošel svůj archiv, přehled vysílání i noviny a žádné takové prohlášení nenašel. „Víme, že Jan Werich ten den měl jiné starosti, neboť vozil vojáky během mobilizace a můžeme s největší pravděpodobností říct, že se jedná o podvrh. Zároveň se ohrazujeme proti zneužívání dobrého jména Českého rozhlasu v kampani proti uprchlíkům,“ komentoval situaci rozhlas v oficiálním prohlášení. 23. září 1938 ve 22:00 byla v Československu vyhlášena mobilizace dle vyhlášky č.183/1938 Sb.z. a n. ze dne 23. září 1938, o vstupu státu do branné pohotovosti. Za 24 hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány tři čtvrtiny povolaných záložníků. Vzít vážně tento údajný citát jen svědčí o naší neznalosti jak doby, tak občana Jana Wericha. Přitom v jeho korespondenci korespondenci lze najít i podobné klenoty, tedy citáty skutečné: „Já sám se snažím se smířit se světem. Najít v sobě toleranci a lásku k lidem, brát je takové, jací jsou. Já bych nemohl jinak dožít. Cítím, že toho času moc nemám, a chtěl bych mít v sobě a kolem sebe mír na ten krátký podvečer…“  (Jan Werich, z dopisu manželce Zdence Werichové, počátek února 1980).

            Ale Jan Werich v sobě a kolem sebe nenašel mír na ten krátký podvečer, ani na dny, týdny a jeho roky po své smrti. O Werichovi se přestává mluvit jako o autorovi, herci, dramatikovi, klaunovi, ale najednou na povrch vyplouvají spíš pomluvy a bulvární polopravdy se snahou o senzaci za každou cenu. Např. Server Extrastory přinesl 19.6.2015 (aut: Blondie) senzační titulek: Zkazil jsi mi život, vyčítala Janu Werichovi jeho dcera a honila ho opilá se sekerou. „Vyčítala mu, proč nezůstali v Americe, kde by byla šťastná. Opakovala, že se mu obětovala, že jí zkazil život. Čím víc se propadala do bolesti a smutku, tím byla agresívnější,“ potvrdil serveru přítel rodiny Werichových Karel Koliš. Jan Werich, Jiří Voskovec a Jaroslav Ježek opustili Evropu 14.1. 1939 na lodi Acquitania. To byly Janě přesně tři roky.Na seznamu gestapa figurovali Jan Werich s Jiřím Voskovcem na čtrnáctém a patnáctém místě, takže by nejspíš skončili v koncentračním táboře, jako třeba malíř Josef Čapek. "Za Zdeňkou, která odjížděla později, přišlo druhý den po obsazení Prahy gestapo na Kampu a ptali se po mně,“ vzpomínal Jan Werich. Jeho žena jej s dcerou proto záhy následovala. Nakonec se senzace nekoná. Jen lidská bolest, smutek a hořkost z nenaplněných osudů. Pozadu v honbě za senzacemi z Werichova života nezůstal ani Blesk. 19.prosince 2013 přichází s titulkem: Bezcitný otec Jan Werich: Vlastního syna odložil do kojeňáku. A text pokračuje: Už v pohádce Byl jednou jeden král princezna Maruška Janu Werichovi (†75) vyčítala, že je špatný otec. Tehdy svou královskou dceru vyhnal kvůli špetce soli. Ani v osobním životě nebyl otec na jedničku. Svého nemanželského syna odložil hned po narození do kojeneckého ústavu. (autor: tesk) O tři roky později (21.10. 2016)  se přidává i Právo: Tajemství Werichovy milenky. Autorka Blanka Kovaříková pátrá: "O Janu Werichovi koluje legenda, že měl za život hodně milenek. A další, že o ženě, s níž udržoval dlouhodobý milenecký vztah, mluvil před přáteli vždy v mužském rodě. Byla to snad právě baletka Manon Chaufour?" Z obou článků vyplývá, že Jiří Petrášek je biologický syn slavného Jana Wericha.

Ale pro Jana Wericha byla rodina vším. Ženu a dceru by nikdy neopustil, což ostatně potvrzují i jeho přátelé. Josef Vinklář vzpomíná: "Werich měl ženy rád, ale nikdy by nerozbil rodinu."  Přitom mnoho o vztahu Jana Wericha a Zdenky Werichové lze vyčíst z publikované korespondence: „Milá moje Zdeničko… Rodina, a to jsi Ty a Jana a já a to naše kolem nás, to je přece jen nejkrásnější pohled na světě…Uvědomuju si, že myslíme společně; i když se někdy přeme (a fackujem!). Zaplať bůh za to! Mám vás rád obě nejvíc na světě.“  (z listu manželce Zdence Werichové, 1955).

            Odkazu Jana Wericha na druhou stranu ubližuje i institucionalizované zbožštění: tzv. Panwerichování. Instatní moudra o životě, často vytržená z kontextu, nepřesně zapsaná i iterpretovaná. Ale stačí pronést pověstnou mantru "Jak říkal Panwerich..." a naši duchovní prázdnotu je možno schovat za výroky tohoto "titána, giganta, skutečně největšího Čecha". Jan Werich, vše komentuje ze záhrobí, v památném a posledním rozhovoru s Jiřím Voskovcem 3. října 1974 ve Vídni: "Co smím a nesmím? Já smím všecko. Nikdo mi nic nezakázal, tudíž smím všecko. Ale nemůžu dělat nic. Mně to připomíná jednu takovou historku o židovským sedláčkovi, kterej měl malou usedlost a skromnou ženu a synka a pracoval na tý usedlosti a ta žena mu umřela. A on ji pochoval a pracoval na tý usedlůstce malé se svým synem dál a kluk se mu roznemohl a umřel. A on ho pochoval. A pak už pracoval sám a vyhořel. A nezbylo mu nic než to spáleniště a oslík malej a pár věciček, tak je na toho oslíka naložil a vydal se do světa hledat nějaké jiné umístění a najednou se zatáhla obloha a začalo pršet a hřmít a krupobití a blesk. A zabilo to toho oslíka a rozházelo ten poslední majeteček do bláta. A ten žid tam stojí v lijáku a zdvihá ruce k nebesům a volá: Hospodine, co jsem ti udělal, že mě takhle trestáš? A nebe se otevřelo a Hospodin odvětil mocným hlasem a říkal: Nic jsi mi neudělal. Ale nějak mě sereš.!"

            Dalšími pokusy o zboření, tentokrát morálního, mýtu Jana Wericha jsou letité diskuse o jeho podpisu na Antichartě v roce 1977, domněnky o jeho ústupcích komunistickému režimu a nepodložené informace o tom, že nechtěl pomoci pronásledovaným a vězněným kolegům. Na obranu Jana Wericha je třeba upozornit na jeho podpis petice Dva tisíce slov, který 27. června 1968 vyšel v době dočasného zrušení cenzury v novinách. Za podpis tohoto dokumentu, který byl v dobách normalizace prohlášen za kontrarevoluční, byli mnozí lidé perzekuováni. Komunistický režim Werichův podpis nenechal bez odezvy: " Je nepravda, že nesmím, protože mně nikdo nic nezakázal. Aby člověk nesměl, tak musí mít nějaký zákaz. Nesmíš jít přes tento pozemek, a když tam jdeš, tak potom ses provinil tím, že jsi přes něj šel. Ale mně nikdo neřek, že nesmím psát, že nesmím hrát, že nesmím být v rozhlase nebo v televizi nebo ve filmu, že se moje jméno nemá ani vyslovovat v rozhlase... Kdybych já tvrdil, že nesmím, tak bych lhal, protože to by nebyla pravda. Fakt je a pravda je, že nemůžu. Já nemůžu hrát, já nemůžu tisknout." komentuje Jan Werich celou situaci v rozhovoru s Jiřím Voskovcem 3. října 1974 ve Vídni. O tom jak to bylo s údajnou nepomocí Jana Wericha kolegům se zmiňuje Jiří Suchý v rozhovoru pro Kmen z 8.2 1990: "Ale co mě úplně dojalo v době, kdy jsem nesměl vůbec nic a samozřejmě nikdy nikdo se nerozhodl za mě někde ztratit slovo, poněvadž každej byl rád, že on může, tak ten Werich, který na tom byl ještě hůř než já... Prostě já jsem tam jednou přišel a on říkal: Já píšu Štrougalovi dopis, aby vás už nechali na pokoji, a četl mě koncept toho dopisu. Nakonec jsem mu to rozmluvil a říkal jsem mu, že Štrougal u mě byl, seděl v mé šatně, a vím, že on nemůže nic nařídit třeba Müllerovi, kterej je ideolog přes kulturu. Ten ho prostě neposlechne. To jsou různý světy, i v tý partaji se nenáviděj a hlavně si nesměj mluvit do svýho resortu. Tak jsem mu to rozmluvil, ale faktem zůstává, že Jan Werich měl napsanej krásnej koncept dopisu, kde za mě bojoval. Psal Štrougalovi, že je to trestuhodný, že jsem ještě mladej člověk a že bych měl dělat a že jsem nadanej. To bylo pro mě takový dojemný. Ten, kterej na tom byl ještě hůř, tak se za mě bral." K tomu jak to bylo s Werichovou účastí 28.ledna 1977 na manifestici českých umělců a kulturních pracovníků proti Chartě 77 Jiří Suchý dodává: "To vám můžu říct dost přesně Werichovo znění. Já si dodneška nejsem jistej, jestli si nevytvořil takovou legendu nebo jestli to opravdu bylo tak, jak mně to líčil ve snaze se nějak ospravedlnit. Takže on, stejně jako my všichni, dostal pozvánku - telegram do Národního divadla - podepsanou paní Švorcovou, že tam bude aktiv pražských herců. Nebylo tam psáno, co je to za aktiv, ale tušilo se to. Několik dní před tím vznikla ta Charta a denně všechny noviny soptily. Já jsem to tedy tušil, ale zase jsem nebyl tak statečnej, abych prostě řekl: Já tam nepůjdu, ale pro jistotu jsem napsal na Svaz dramatických umělců, že se omlouvám, že mám nějaké povinnosti, že se vracím ze zájezdu a tak. Werich taky něco tušil, ale nevědělo se, že se bude cokoli podepisovat. Ale vědělo se, že to bude zřejmě v souvislosti s tou Chartou. On tenkrát chtěl odject do Ameriky a bál se, že ho tam nepustí. Poněvadž si myslel, že to bude jeho poslední návštěva Voskovce v životě, tak se rozhodl tam jít. Ale když se začalo číst to prohlášení herců proti Chartě 77, tak se zvedl a odešel. Při odchodu mu dali podepsat prezenčku. Poněvadž Anticharta byla souhlasně přijata, tedy nikdo si netroufl být proti, stala se ta prezenčka automaticky seznamem těch, co to odhlasovali. To bylo přes den a večer se Fanča (Werichova vnučka) koukala na televizi a najednou říká: Pojď sem, Jene, seš v televizi. Tak on se šel podívat a dověděl se, že čeští herci odhlasovali tu Antichartu. A mezi nimi byli a podepsali... a teď tam bylo pár efektních jmen. Werich a další významné osobnosti. Werich se strašně rozčílil a napsal druhej den dopis ministru vnitra panu Obzinovi, že se cítí jaksi podveden a žádá, aby v novinách jeho podpis odvolali. A ministr mu řekl, ať o tom neuvažuje, že to neudělají. Werich tehdy řekl, že chce, aby alespoň Václavu Havlovi, kterej byl tou dobou zavřenej na Ruzyni, vyřídili, že on ten podpis k tomu nepřipojil. Pokud jsem byl dobře zpraven - potvrdila mi to, myslím, i paní Havlová, tak Obzina ten vzkaz skutečně nechal předat." Herečka Jiřina Švorcová v knižním rozhovoru (Jiřina Švorcová osobně) doplnila: Jan Werich chtěl prý svůj podpis odvolat, což komunistické funkcionáře včetně jejich dvorní recitátorky Švorcové vyděsilo, pro politbyro byl totiž autogram miláčka národa pod Antichartou jedním z nejcennějších. Vyslalo tedy za stárnoucím umělcem rozmlouvače. Tuto roli úspěšně sehrál Werichův kamarád Miloš Kopecký. S komentářem se připojila i dcera básníka a signatáře Charty 77 Jaroslava Seiferta Jana: "Zato Werich měl asi špatné svědomí. Napsal tátovi osobní dopis, ve kterém zve tátu na návštěvu a naznačuje, že by mu rád okolnosti svého jednání vysvětlil."Těžko dnes vyčítat umělcům podpis na Antichartě. Někteří mohli skončit ve vězení nebo alespoň s několikaletým zákazem činnosti. Ale o málokomu je dnes podpis na Antichartě vyčítán tak jako Janu Werichovi. Přitom 28.1. 1977 v čelných řadách hlediště Národního divadla seděla celá řada oblíbených herců: Karel Höger, Dana Medřická, Jan Werich, František Filipovský, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Ladislav Pešek... Herečka Jiřina Švorcová přečetla přítomným Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Přítomní byly následně vyzváni, aby demonstrovali svou loajalitu k režimu podpisem Provolání. Podpisové archy byly v záhlaví zřetelně označeny textem: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Připojuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů“. K filmovým a divadelním umělcům se vzápětí připojili též hudebníci; 4. února se obdobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová. I zde se objevila řada populárních tváří. Například: Karel Gott, Jiří Schelinger, Jiří Korn, František Ringo Čech aj. Pokud všem těm bylo odpuštěno, je třeba odpustit definitivně i Janu Werichovi. On měl o komunistech definitivně jasno již v létě 1968. V dopise Tonymu Englanderovi popisuje tzv. bratrskou pomoc spřátelených armád takto (Jan Werich, Povídky nejen o psech, Esprit 1990):

"......chtěl jsem Ti, milý Tony ukázat, že nám ještě zbyl humor, že není všechno ztraceno. Ale humor mě náhle přešel, není ho dost. Snad abych začal znovu. Přišli v noci, jako zlodějové, a bylo to otřesné. Nechtěli jsme tomu věřit. Jestli si vzpomínáš, Hitler, také zločinec, napsal knihu o tom, co chystá. Kdo nejde se mnou, je proti mně, napsal a znovu a znovu řval do celého světa. Židy pobiju, nejsou to lidi. Národy pokořím a budou myslet po německu. Jinak je vyhubím. Vystěhuju, rozptýlím po Sibiři. Táhnu na Východ, chceme prostor, víc prostoru! Chci! Udělám! Zabiju! Vyhubím! Byl to špinavý, nevzdělaný pirát. Ale plul pod svou pirátskou vlajkou. Nad jeho flotilou se třepetala lebka se zkříženými dráty. Na čepicích SS také. I ve světě zločinu jsou hodnoty. V záporném světě záporné hodnoty. A tak můžeme mluvit o nepočestné počestnosti nepočestných. O upřímnosti lotrů. O dodrženém slibu vraha. O statečnosti v rámci zbabělosti. O rytířkosti lupičů. O soucitu katů. Neboť i zlo má svou logiku a svůj paracharakter. Pánům Brežněvovi, Podgornému, Kosiginovi, Suslovovi, Gomulkovi, Kádárovi, (jak se jmenuje ten Bulhar?) a Ulbrichtovi nemůžeme, bohužel, připsat k dobru nic, zhola nic. Ani pacharakter. Nenapsali knihu o svých záměrech. Pravý opak. Pravili a psali a dali psát, že kdo nejde s nimi, může klidně jít svou cestou. A to vtělili do smluv, do varšavského paktu, do učebnic. Nebudou učit národy myslit po rusku! Naopak, mysleme každý po svém. Jezděme jeden k druhému na návštěvy, učme se jeden od druhého, líbejme se na letištích při příletu, při odletu, před recepcí, při recepci, po recepci, líbejme se, smějme se, mávejme, tleskejme. Zde, přijměte, vezeme vám kytici květů, ať každý vidí, jak vás máme rádi. Piráti pod vlajkou od pana Picassa." Jan Werich ale neměl iluze ani o druhé části světa rozděleného železnou oponou: "... Někdy si zase uvědomím , že starýmu Masarykovi bylo čtyřiašedesát let, vzal si kufříček a vydal se ovlivňovat konec první světové války a uspěl. Takže ta věková hranice se nesmí přehánět. Někdo je blbej v deseti letech a někdo není ještě ve sto. Ale nejvíc blbejch je těch, kteří jsou v takzvaném vládnoucím věku. To jsou ti, co roupama nevědí, co dělat, v podstatě dobrodruzi, zamindrákovatělí Calligulové a rádoby Neroni, třeba I Bolivarové a hlavně poserové bez svědomí a bez schopnosti jakéhokoliv něžného citu. Tato mezinárodní skupština si usmyslila a připadá mi, že too začlo začátkem tohoto století, že obecenstvo, obyvatelstvo (záměrně nepoužívám slovo lid), je zde na světě proto, aby bylo využito do mrtě. A tak jsme svědky, že se vymezují požitky obyvatelstvu, resp. takzvané civilizace, ve kterých se obyvatelstvům dovoluje žít, ale ani o chlup víc. Tak na příklad tam u vás je to od barevné televise až po motorové čluny, uvnitř tohoto zarámování jest dovolená spokojenost, naděje, pocit štěstí, ale ani o krůček dál. Jinde zase je obyvatelstvo spokojeno a považuje za pokrok, že mu vláda zajistila jednopokojový byt a hajzlpapír. Na jiném místě světa se zase raduje obyvatelstvo, že může psát na zdi jména těch, kteří by se měli pověsit za kulky do průvanu, nebo polejt benzinem a zapálit, a toto všecko se děje v jakémsi tajném dorozumění mezinárodního spolku Calligulů, kteří si řekli,, aniž by si to řekli, že si z obyvatelstva tohoto světa udělají zdroj svého potěšení, své moci, své blbosti, svého bohatství, zkrátka a dobře, že si mezitím, co se narodili a než umřou, že si mezitím vydlážděj obyvatelstvem hříště. Nu, a obyvatelstvo celého světa, nyní v této fázi, dělá jako by se ho to netýkalo, je votrávený, někde víc, někde míň, a slídí po nnějakým pogromu. Tam u Vás prý se po setmění jedna třetina obyvatelstva obává vyjít do ulic. Moc se tam přepadá, tak raději nikam nejdou. U nás vice než třetina obyvatelstva po setmění nevychází do ulic, protože není kam jít. Nevím tudíž, zdali by se přepadávalo, kdyby se chodilo. Oboje však je výhodné pro druhou stranu. My můžeme říkat,, tak vidíte, tak nemůžou z domova, aby je nepřepadli. A vy zas můžete říkat, dyť tam nevyjdou z domova, protože tam nemaj kam jít." napsal Werich Jiřímu Voskovcovi již 27. září 1967. A jsme zase na začátku: Ač nezpochybnitelný fenomén, jehož význam se přelévá z 20. století do dnů současných, stále neznámý a v mnohém ještě neobjevený. Málo ho doopravdy čteme, posloucháme, vnímáme. Je třeba to napravit. V čase vánočním můžeme začít třeba méně známou Štědrovečerní povídkou (Jan Werich,  Povídky nejen o psech, Esprit 1990): "... Přišel Štědrý den. Stoly prostřeny, stromek, vlastně strom se prohýbal pod váhou cukrovinek, pečiva, čokolády. Otec rovnal láhve do šiku, oči se mu leskly neobyčejně štědře. Matka vypadala trochu unaveně a spíš odevzdána osudu. Sestra s aeroplánovou rukou stála od pěti hodin u okna a vyhlížela hosty.

Už byla dávno tma a zrovna začal padat sníh, když sestra strhla poplach. "Už jsou tu," křičela, "dva taxíky, jdu jim naproti!"

Otevřel jsem dveře a zahrádkou se k nám hrnuli všichni Krombachovi. Děti, dospělí, babička, každý něco nesl, basy s lahvemi, mísy pokryté hedvábným papírem, naši je vítali, oni nás vítali, my děti jsme se začli koulovat a do toho halasu štěkal obrovský pes. Veliká, mladá doga, která nám brala sněhové koule z ruky, skákala na matku a otce, bručela a vrtěla prutem a pak s námi se všemi vešla k nám. Zatím co dospělí si pomáhali z kabátů, doga nám dětem olízala přátelsky obličeje, postrčila matku paní Krombachové do houpací židle, až se zakuckala, ta stará paní. Než jsme se nadáli, byla v kuchyni, opřela se o stůl, aby zkontrolovala co se vaří a zblafla dvě porce kapra kost nekost. Za neustálého přátelského štěkotu a jiných psích zvuků a chrochtů začala v pokoji očesávat vánoční strom, přitom olízala nějaké to děcko v dosahu a zanechala v rozjásané tvářičce stopu čokoládového jazyka. Když si byla lemtla trochu rybí polívky, která stála připravena na servírovacím stolku, začala olizovat prázdné talíře, patrně proto, aby se zbavila rybí chuti.

Nálada dospělých poklesla a nejníž byla, když doga hupla na prostřený dětský stůl a chodila po talířích.

"Tak dostl" povídá náš otec. "Jdi dolů, lehni! Lehni, povídám!"

Doga to považovala za štědrovečerní šprým, usedla na stůl a začala výt a štěkat.

"Jak se jmenuje ten pes?" obrátil se otec na Krombachovy. "Zavolejte ho!"

"To je přece váš pes,“ povídá pan Krombach, co ho znal otec z vojny.

"Jak to, náš pes? Přišel přece s vámi!"

"Nepřišel, vítal nás u vás v zahradě, já myslím, že je to váš pes!"

A tak dogu vyhnali jako psa. Chvilku to sice trvalo, protože to zprvu považovala za hru a skákala se stolu na stůl, ale když viděla, že to myslí vážně, popadla krocana, dárek od paní Krombachové, a vyběhla do štědrovečerní chumelenice.

Nás děti odvedli do koupelny a myli nám pečlivě oblízané obličejíčky. Talíře a příbory odnesli do kuchyně, kde je myli a drhli, začínajíce štědrovečerní hodokvas tím, čím obyčejně končí. Rybí polívku vylili.

Ale byl to veselý Štědrý večer, bez sentimentálních vzpomínek, jak si byl otec přál.

Pokud se mne týče, nezažil jsem lepší."

Tolik  tedy k fenoménu Jan Werich, Panwerichování, pomluvám, bulvárním polopravdám a boření mýtů na jeho účet.

Radan Dolejš

Jan Werich se narodil 6.2.1905 v Praze.

Studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici (1916) a po maturitě (1924) na právnické fakultě Karlovy univerzity. Vysokoškolská studia nedokončil a od roku 1927 se natrvalo věnoval divadelní činnosti. Už během studií na gymnáziu se seznámil se svým pozdějším partnerem Jiřím Voskovcem. Oba mladé umělce spojoval zájem o film, jehož novinky Werich recenzoval v Českém filmovém světě a v magazínu Přerod. Brzy po nástupu zvukové éry začala i jejich spolupráce s českým filmem. Celkem natočili čtyři filmy: Pudr a benzín (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Werich sám pak vytvořil ještě hlavní roli ve filmu U nás v Kocourkově (1934). První společná hra Voskovce a Wericha Vest pocket revue měla premiéru na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927. Ve vlastní režii v ní vytvořily dvojici klaunů se vzory v pantomimickém a absurdním humoru němých filmových grotesek. Nežli se Osvobozené divadlo stalo r. 1929 výhradně scénou Voskovce a Wericha, střídali se jejich revue s Honzlovými inscenacemi avantgardních her, vybíraných Vítězslavem Nezvalem. Jedenáctiletá činnost Voskovce a Wericha skončila nedlouho po mnichovských událostech, když jim byla vládou tzv. druhé republiky odňata divadelní koncese pro vyhraněně pokrokovou politickou orientaci, která prý mohla vést k nežádoucí odezvě v hledišti. Neuskutečnila se ani připravovaná premiéra nové hry Hlava proti Mihuli, nová adaptace Nestroyovy frašky, a divadlo bylo 9.11.1938 uzavřeno. V divadelní práci pokračovali oba umělci i v USA. Až do konce druhé světové války hráli jak anglicky pro americké publikum, tak i česky pro krajany. Marně se snažili prosadit i v Hollywoodu, jejich hlavní aktivitou se stalo české vysílání amerického rozhlasu. Na pražské jeviště se Werich vrátil po svém návratu do Čech (1945) v postavě Sherida Whitesieda z americké hry Harta přišel na večeři v Realistickém divadle (1946). Po Voskovcově návratu (1946) obnovili divadlo V+W ( revue Pěst na oko 1947 – 48. Jiří Voskovec před emeigrací ještě nastudoval hudební komedii Divotvorný hrnec (1948), v níž Werich vytvořil postavu vodníka Čochtana. V roce 1955 se Jan Werich ujal uměleckého vedení Divadla satiry, které přejmenoval na Divadlo ABC.  Patrná byla snaha navázat na odkaz Osvobozeného divadla obnovením některých her  (Balada z Hadrů, Těžká Barbor), v nichž byl Werichovým partnerem Miroslav Horníček. V oblasti filmu našel Werich uplatnění jen zřídka. Roku 1951 hrál hlavní dvojroli v nesmrtelné komedii Císařův pekař, Pekařův císař, roku 1955 v pohádce Byl jednou jeden král a roku 1963 v Jasného filmu Až přijde kocour. Vedle několika menších rolí ve filmech Pád Berlína (1949), Hudba z Marsu (1954) a Baron Prášil (1961) se v šedesátých letech ještě uplatnil, ovšem s velikým šarmem, v několika vesměs kratších televizních filmech: Kočár největší svatosti (1965), Uspořená libra (1964), Medvěd (1963), Slzy, které svět nevidí (1966).  Všechny se díky němu staly legendami. Posledním hraným dílem, v němž vystupoval, byl seriál Pan Tau (1969 - 1972).

V 70. letech mu byl znemožněn přístup do médií jako reakce na jeho postoje v období pražského jara 1969, na sklonku následujícího desetiletí byl pak propagandisticky využit jeho podpis tzv. Anticharty. Po zbytek svého života byl vládnoucím režimem postaven mimo hlavní kulturní proud.

V roce 1951 získal titul laureát státní ceny, v roce 1963 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 31.10.1980 v Praze

NEPRAVIDELNÝ RADOUCHŮV ÚTERNÍK - aneb Co týden vzal a už nevrátí - tentokrát při pozdním pondělku 10.10. 2016.
Na hezkou počtenou. S úctou R.

Omlouvám se ctěnému čtenářstvu. Všechno mi v poslední době nějak dýl trvá. Nevím jestli je na vině věk nebo jen zvolna přicházející demence. Ale zítra, tedy v úterý 11.10. točíme 18 a 19 díl Dostaveníčka s První republikou pro Country radio. A dovolil jsem si z naší zahrádky připravit malou ochutnávku. Pražský magistrát totiž nadělil svým pražanům chovný rybník Hanka, který je přímo na Václavském náměstí. Jestli je to štěstí nebo neštěstí, to se teprve uvidí. Tak nám prosím držte palce!

Radan:  Tak to byla hudební anekdota v podání skupiny  Šlapeto a Viktora Preisse. Stále posloucháte osmnáctý  díl Dostaveníčka s první republikou. Dnes nás čeká událost roku a sice otevření zbrusu nového chovného rybníku Hanka, který se nachází přímo v srdci Prahy a to na Václavském náměstí. Slavnostní otevření provede primátor hlavní města Břetislav Fridrich za asistence svého tiskového mluvčího Bořivoje Kozáčka. Na Václavském náměstí to přímo řve, respektive vře, ale již je na čase zavolat náš přenosový vůz s kterým je na místě náš odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Vláďo, jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně. Škoda, že to tady nemůžete vidět. Václavské náměstí se proměnilo v jeden veliký rybník, který se rozprostírá po celé jeho délce, od Muzea až dolů na Můstek. Je to neuvěřitelná podívaná. Socha svatého Václava ční hrdě z vody jako Socha svobody. Pod ní je pódium na kterém za chvíli propuknou slavnostní projevy pana primátora a pražských radních a dojde ke slavnostnímu  předání rybníku Hanka pražským občanům. Zatím jsem si pozval k mikrofonu proslulého rybníkáře Jakuba Prakrčína, který stál u zrodu této odvážné myšlenky. Dobrý den.

 

Oťas: Dobrý den, to je nádhera co. Všude samá voda. Krásná hladinka. A vidíte i kapříci připluli. Sem tam se ve vodě mihne i štika. Jen to dno rybníka. To nám dělá starosti. Pořád samé bahno: Ale budeme kultivovat a rekultivovat, aby naše dno bylo čisté a bylo na něj pěkně vidět. A vidíte ty modré zóny? To je dárek pro Pražany, tam si budou moci lovit své kapříky se slevou a rybníková služba, je jim za mírný poplatek zabije a případně i vykostí. Říkáme těm služebným holomci, abychom drželi rybářskou tradici. Jsou to kluci šikovní. Podrží keser, když ryba vaří, vytáhnou, ale mají i přípravnu návnad. Sám jsem některé  ochutnal. Na to se chytá jedna báseň. Samozřejmě na modré zóny smějí i magistrátní úředníci. Ti mají výlov zdarma. To je také taková tradice.

Vláďa: A jaké je tedy hloubka rybníka Hanka? A jak jste se vypořádali s převýšením? Přeci jen je Václavské náměstí tak trochu do kopce.

 

Oťas: Tak rybník Hanka je nebeský rybník. Nemá žádné přítoky a co do něj naprší to v něm zůstane. Taky se může stát, že jednou naprší a uschne.Dlouhý je 960 metrů, rozloha je 1,6 km², při normálním stavu má obsah 0,12 mil. m³, hloubka u Václava je 5 metrů, dole na Můstku kolem 10 metrů. A jak to bylo se zdymadly, převýšením a konstrukcí hráze, tak to by vám asi nejlépe pověděl zde přítomný architekt Josef Pookřál, který měl tuto část projektu na starosti.

Radan:  Dobrý den. Já jsem Pookřál.

Vláďa: To je dobře, že se cítíte lépe..

Radan:  Josef Pookřál.

Vláďa: Tak ne vy, ale Josef?

Radan:   Já jsem Josef Pookřál. Jak vidíte, rybník Hanka je opravdu evropskou a možná i světovou raritou. Zdymadlový systém řeší ono převýšení, která nás pěkně potrápilo, protože jsme chtěli vybudovat pražanům přívoz na trase Muzeum - Můstek a ještě boční kanál až k magistrátu. Zvažujeme, že by jeden kanál měl vést až na Hrad, ale tam se neobejdeme bez zahraničních investorů. Dvoustupňová hráz dává možnost vypuštění rybníku ve dvou fázích. Tam jsme dohodnuti s magitrátem, že jednou za rok při vypouštění proběhne i čištění přilehlých ulic a hlavně Staroměstského náměstí, které tím pěkně propláchneme.

Vláďa: Tak to jsem opravdu netušil. Děkuji Jakubovi Prakrčínovi a Josefu Pookřálovi za cenné informace a než se na pódiu objeví primátor hlavní města Břetislav Fridrich za asistence svého tiskového mluvčího Bořivoje Kozáčka, předávám slovo do studia Country radia První republika.

5. píseň

Aha - to je ta Praha Patrola Šlapeto - Praha - srdce Evropy, Track 18

3´08´´

Radan:  Tak to byla píseň Aha- to je ta Praha v podání skupiny Patrola Šlapeto. Posloucháte osmnáctý  díl Dostaveníčka s první republikou. Přepojujeme na Václavské náměstí, kde se dnes slavnostně otevírá rybník Hanka. Na místě je náš odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Vláďo, už se nemůžeme dočkat.

Vláďa: Ani občané Prahy ne, tleskají, někteří pískají a támhle hlouček studentů dokonce začal chrastit svazky klíčů. Na pódium již přicházejí primátor hlavní města Břetislav Fridrich za asistence svého tiskového mluvčího Bořivoje Kozáčka, jsou tady radní, dva transparenty s nápisy: "Potřebujeme klid k práci!" a "Na magistrát si sahat nedáme!" Teď ještě přicházejí dvě alegorické kozy symbolizující zřejmě současnou takzvanou zelenou politiku pražských radních. Ale už je pan primátor zcela připraven.

Oťas: Vážení spoluobčania, súdružky i súdruhovia! Pri príležitosti otvorenia Našej najväčej jadrovej elektrárne vás čo najsrdečnejšie pozdravujem menom Ústredného výboru Komunistickej strany Československa, Ústredného výboru Národného Frontu, československej Vlady i menom svojim.

Radan:   Máš blbej papír. A mluv česky.

Oťas: Prepáčtě, mám toho moc. To je samé otvíraní, volby, teď jsem si ještě takříkajíc nadělal do hnízda. Podívejte, na rovinu, děláme to všechno pro vás. Chtěli jste zpátky maso do párků, máte ho, a stejně tak dnes. Podívejte na ten rybník, Hanka to je přeci hezké jméno, ona je to hodná ženská a víte kolik má?

Radan:   Vem si konečně správnej papír.

Oťas: Drazí spoluobčané, vážení a milí Pražané. Setkali jsme se dnes proto, abychom vám předali do užívaní první pražský chovný rybník Hanka. Mohli jsme vám dát třeba tunel nebo takovou tu Lítačku na tramvaj, ale jsme si uvědomili, že musíme dál, jinak a lépe. Vybudovat takovej kanál na Hrad to nemají ani v Číně. Výstavba Hanky musí být mementem pro město, jak tak náročné infrastrukturní projekty lépe a efektivněji plánovat, soutěžit, kontrolovat a především i řídit. Omlouvám se všem Pražanům za komplikace, omlouvám se za své předchůdce a omlouvám se za útrapy, které město muselo prožít při výstavbě rybníku Hanka.

Chci také poděkovat tisícům pracovníků, kteří věnovali leckdy i více než deset let života tomu, aby vybudovali toto dílo. Pražanům chci slíbit, že udělám vše pro to, abychom se co nejrychleji přiblížili dobudování městského rybníkového okruhu a Hanka přestala být sirotkem.

Radan:   Konečně správnej papír.

Oťas: Drazí spoluobčané, vážení a milí Pražané., užívejte Hanky, chytejte své kapříky a občas se podívejte i na dno. Může se vám to jednou hodit. (hluk náměstí)

Vláďa: Pan primátor spolu se svým mluvčím odcházejí, ale pozor oni se hádají. Je tam dokonce taková malá strkanice, velké desky s projevy letí do rybníka a za nimi i tiskový mluvčí Bořivoj Kozáček. Tak nakonec má celá akce dramatický závěr. Pro Country Radio První republika Vladimír Iljič Pecháček.

 

 

NEPRAVIDELNÝ RADOUCHŮV ÚTERNÍK - aneb Co týden vzal a už nevrátí - tentokrát při pozdním úterku 16.8. 2016.
Na četná přání velectěného publika a duchem osvíceného čtenářstva předkládám opět drobnou voničku ptákovin ze všech ptákovin nejptákovinovatějších... Ne hezkou počtenou. S úctou R.

Úterní občasník v úterý tentokrát pozdě a odpoledne. Omlouvám se všem za zpoždění. Dosedla na mě krize středních let se sestřičkou autorské krize. Přišla nečekaně, byla hezká a svůdná. Měl jsem urychleně napsat 16. a 17. díl Dostaveníčka s První republikou a kapelou Patrola Šlapeto pro Country Radio. Skvělá sestava: Vláďa, Oťas, Karel a já. Napsal jsem dvacet stránek, zjistil jsem, že se opakuji a je třeba udělat DELETE.

Další tří dny jsem měl asi dvacet nápadů. Nakonec ani jeden z nich nebyl vtipný. Napsal jsem dalších 25 stránek nových scénářů.Ráno jsem to přečetl a ono to bylo buď blbé nebo nevtipné, případně obojí. Nic nefungovalo.Přestal jsem spát a nakonec i jíst.

Nakonec jsem našel inspirace v zásadních klasicích české i slovenské slovesné kultury: "Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem" což napsal Jára Cimrman, Homér zase napsal svou ságu "Ilias a Odyssea" a Dante Alighieri spáchal něco, co dodnes známe pod značkou "Božská komedie". Čeká vás odvážná expedice, která se v první díle dopraví z Malostranského náměstí až na Čertovku, aby pak zakotvila a skončila v proslulé restauraci U Hrocha a v díle druhé opusila Císařskou louku, vyplula k Vyšehradu, do Podolí, od Plackého mostu až k Rudolfinu a zakotvila v přístavišti Pod Libeňským mostem. Máte se na co těšit.

Přikládám všechny recepty, které se nám dnes nevešly do vysílání rozhlasové stanice Country Radio První republika:

Vaříme s Jelenem I - Ruská námořnická polévka

Vláďa: Tak to byla skupina Patrola Šlapeto s písní Pražské potulky.  Hodin je tolik, kolik právě je. Vysílá Country Rádio První republika! A je tady vaše oblíbená rubrika Vaříme s Jelenem a samozřejmě i s Daňkem. Dnes nás čekají Rybí speciality.

Radan: Dobrý den

Oťas: Dobrej, dobrej den, tak se do toho dáme. Začneme Ruskou námořnickou polévkou. A co budeme potřebovat?

Radan: Litr a půl vývaru z hovězího masa, půl litru červeného vína, půl kila tresky, 30 dkg slaniny, 1 celer, 1 cibuli, 3 zelené paprikové lusky, půl kila rajčat, půl kila brambor, 1 bobkový list, šalvěj, tymián, mletý pepř, sůl, zelená petržel, litr vodky

Oťas: Očištěné paprikové lusky, cibuli, celer a slaninu nakrájíme na kostičky, vložíme do kastrolu a asi 20 minut dusíme za občasného podlévání hovězím vývarem či červeným vínem. Přidáme oloupané, na kostičky nakrájené brambory, sůl, koření a podlijeme zbylým vývarem. Na mírném ohni vaříme půl hodiny. Nakonec přidáme na kostky krájenou tresku, oloupaná, nakrájená rajčata a vaříme ještě asi čtvrt hodiny. Do hotové polévky dáme ještě jemně rozsekanou zelenou petržel, podle chuti zalejeme vodkou a podáváme s osmaženou houskou a. Zapíjíme vodkou.

Vláďa: Voní to úžasně, chutná to ještě líp. Ruská námořnická polévka a vaříme s Jelenem a Daňkem!

10. píseň

Ten, kdo se jednou napil Šlapeto - Červená sedma a jiné trumfy, Track 9

2´43´´

Vaříme s Jelenem II - Pstruzi na ruský způsob s carskou omáčkou

 Vláďa: Tak to byla skupina Šlapeto a s písní Ten, kdo se jednou napil. pokud se někdo zhluboka napil Ruské námořnické polévky, tak už nás možná neposlouchá. A to by byla škoda. Stále posloucháte šestnácté  Dostaveníčko s První republikou a pokračuje vaše oblíbená rubrika Vaříme s Jelenem. Teď náš čekají Pstruzi na ruský způsob s carskou omáčkou Co budeme potřebovat?

Radan:  Nejprve si připravíme Carskou omáčku. Stejné množství kaviáru a humra prolisujeme a smícháme s vodkou a majonézou. Podle chuti přidáme hořčici.

Oťas: Pro struhy na Ruský způsob budeme logicky potřebovat: 4 pstruhy, sůl, mletý pepř, 10 dkg mouky, čtvrt kila másla, zelenou petržel a půl litru vodky.

Radan:  Očištěné pstruhy rozřízneme po délce na dvě poloviny, lehce osolíme, opepříme a obalíme v mouce (přebytečnou mouku oklepeme). Na pánvi rozehřejeme máslo, do něho vložíme pstruhy a smažíme 5 minut. Pak je obrátíme a na druhé straně smažíme zvolna 10 minut.

Oťas: Hotové pstruhy urovnáme na mísu, zalijeme dostatečně carskou omáčkou a vodkou.  Máslo, v němž jsme smažili, rozpálíme do hněda. Pak jím pstruhy rychle polijeme a posypeme nadrobno sekanou zelenou petrželí. Ihned podáváme.Zapíjíme vodkou v dostatečném množství.

Vláďa:  Říká se, že ryba musí plavat. Ta naše neplave ve vodě, ale ve vodce. Takže s jelenem a Daňkem zase za měsíc

Vláďa, Oťas, Radan: Na vodkovanou!!!!

Vaříme s Jelenem I - Podskalský rybí puding

Vláďa: Tak to byla skupina Patrola Šlapeto a Vendulka Příhodová s písní Pod Libeňským mostem. A už jsou tady naši milí šéfkuchaři Jelen a Daněk, kteří pro nás dnes mají vyhlášené Podskalské speciality. Jako první nám budou servírovat Podskalský rybí puding. To jsem sám zvědav. Dobrý den pánové.

Radan: Dobrý den

Oťas: Dobrej, dobrej den. Nebudeme to nijak zdržovat. Na pořádný Podskalský rybí puding budeme potřebovat : 1 kg rybího masa (nejlépe se hodí štika), celý pepř, nové koření, bobkový list, sůl, citrónovou šťáva, 15 dkg másla, 4 vejce, čtvrt litru mléka, půl litru suchého červeného vína, dvě deci aromatické pálenky, 2 dkg strouhanky, zelená petržel, 1 dkg másla na vymazání formy.

Radan: Rybí maso uvaříme v osolené vodě s kořením. Pak je vyndáme, vykostíme, umeleme nebo usekáme, zakapeme citrónem, promícháme s dobře utřeným máslem, žloutky, mlékem,vínem, strouhankou a sekanou zelenou petrželí. Osolíme a zlehka vmícháme tuhý sníh z bílků. Směs naplníme do máslem vymazané formy a ve vodní lázni vaříme 1 hodinu. Těsně před vyndáním z formy zalijeme pálenkou. Puding podáváme s houbovou nebo sardelovou omáčkou. Zapíjíme pálenkou.

Vláďa: To je neskutečná pochoutka. Vážení a milí posluchači Country radia První republika, škoda, že to nemůžete ochutnat s námi.

10. píseň

Na Františku v Celetný ulici Patrola Šlapeto - Zpráva o stavu pražských hospod 2003, Track 16

2´19´´

Vaříme s Jelenem II - Kapr po vorařsku

Vláďa: Tak to byla skupina Patrola Šlapeto a s písní Na Františku v Celetný ulici.. Stále posloucháte sedmnácté  Dostaveníčko s První republikou a skupinou Patrola Šlapeto. Pokračuje vaše oblíbená rubrika Vaříme s Jelenem. Teď nás čeká Kapr po vorařsku.

Co budeme potřebovat?

Oťas:  kilo a půl kg kapra, 3 mrkve, 3 petržele, 2 cibule, půlku celeru, několik pepřů a hřebíčků, litr sladkého černého piva, 20 deka másla, citrón, 1 sklenka octa s kapří krví, 20 dkg strouhaného křenu, litr červeného vína, trochu cukru.

Radan:  Zeleninu a koření necháme asi půl hodiny vařit. Pak přidáme pivo, vložíme kapra, máslo, citrón krájený na kolečka, ocet s krví a necháme 15 minut mírně vařit. Uvařeného kapra vyndáme, do šťávy přidáme křen, víno, promícháme a přecedíme. Zapíjíme černým pivem a červeným vínem. Přikusujeme domácí chléb.

Vláďa:  Koukám, že podskalští voraři byli pěkní labužníci. Poděkujeme našim šéfkuchařům a budeme se zase za měsíc těšit

Vláďa, Oťas, Radan: Na vařenou a na pečenou!!!!

NEPRAVIDELNÝ RADOUCHŮV ÚTERNÍK - aneb Co týden vzal a už nevrátí - tentokrát při sobotě.
Na četná přání velectěného publika a duchem osvíceného čtenářstva předkládám drobnou voničku ptákovin ze všech ptákovin nejptákovinovatějších... Ne hezkou počtenou. S úctou R.

 

DOSTAVENÍČKA S PRVNÍ REPUBLIKOU.

Pozdní sběr a výběr ze scénářů 13-15

Reportáž –  Zločinecká hantýrka

Vláďa: Posloucháte třináctou část část Dostaveníčka s První republikou. A je tady vaše oblíbené studio odborníků ve kterém dnes zasednou inspektor František Tvarůžek z pražské kriminálky

Oťas: Dobrý den

Vláďa: který si sebou dnes přivedl hosta v poutech a jestli jsem tomu dobře rozuměl jedná se o právě zadrženého Ladislava Cejpa

Tomáš: Dej se do klidu kryso jedna rozhlasová

 Oťas: Zklidni Cejpo nebo seš ráno májovej!

 Vláďa: A dalším hostem je náš dobře známý tlumočník, překladatel, skladatel a nakladatel pan Svatoslav Kudrna.

Radan: Dobrý den.

Vláďa: My bychom rádi seznámili posluchače Country rádia s praktikami výslechu pražské policie a také s jistými jazykovými odchylkami v řeči pražského podsvětí, tak aby si s nimi naši posluchači rozuměli, pokud se v podsvětí z ničehož nic sami octnou.

Radan: Tak tady bych s dovolením hned vysvětlil dva termíny, které tu už padly: Krysa - to je nenáviděná osoba pane redaktore a bejt májovej znamená dostat rok natvrdo.

 

Vláďa: Tak to je určitě zajímavé. Ale naše posluchače by určitě zajímalo jak se to celé seběhlo.

Oťas: Tak to pěkně vyklop kchéraři zatracená, sígře salátovej

Radan: Kchérař je kasař, sígr česky syčák a salát je někdo kdo je zcela bezcenný zbytečný.

Tomáš: Právě mě pustili z vily.Však to znáte. Celej rok o žabinci a o proutí, tak jsem chtěl vyrazit hodit ženkli, dát trochu chlupatý a nějakej ten semenec.

Radan: Zde žabinec jest voda, proutí chleba, hodit ženkli vypíti sklenku piva a semenec je ustálený výraz pro kus flákoty nebo chcete-li masa.

Oťas: Jenže tě potkal ten tvůj známej dolinář a prásknul ti, že ta tvoje frona už má zase naplivanej budník.

Radan: Dolinář je kapesní zloděj, frona starší žena a mít naplivanej budník je ustálený termín označující těhotenství ženy.

Tomáš: To mě vyděsilo, protože než jste mě posledně rejpnul pane inšpektóre, tak to jsme si s tou mojí frónou zrovna úžasně zabacali a pak až ve vile jsem zjistil, že jsem nakoupil muziku.

Radan: Tak to bude takový překladatelský oříšek.Rejpnout někoho je výraz pro zatčení, fróna opět starší žena, zabacat si je ustálený termín pro pohlavní akt, vila opět pankrácká věznice, nakoupit je chytit, nejspíše pohlavní nemoc a muzika je letitý výraz označující venerickou chorobu, známou též jako kapavka.

Tomáš: Ale říkal ten můj známej dolinář, že už má u sebe jen dva cejny, ale že ví o kchéru, kde je tutově dost lišek, plná prkenice a zlatý žíďata.

Radan: Dolinář opět kapesní zloděj, cejn je výraz pro dvacetikorunu, kchér zde nejspíš byt oběti, liška je zlato, prkenice peněženka a žíďata jsou kapesní hodniky. Zde dokonce zlaté.

Tomáš: A tak jsme vyrazili na parádu. Pravda, museli jsme nejdřív nechat prasknout jiskru, odmachlovati dveře, ale pak už to šlo jako po másle. Lišek jak u Bystroušky, prkenice naditá a žíďata doopravdy zlatý.

Radan: Paráda je noční zlodějská výprava. prasknout jiskru je rozbít okno, odmachovati dveře vypáčit a pak už to znáte: liška zlato, prkenice peněženka a žíďata kapesní hodinky.

Tomáš: A pak se to stalo. Ve dveřích zarachotil klíč, nejdřív se ukázala stříkačka, pak šífek a pak celej inšpektor Tvarůžek i s klepetama. My pitomci jsme se vlámali do kchéru zrovna jemu.

Radan: Stříkačka je pistole, šífek klobouk, klepeta pouta, kchér byt a Tvarůžek inšpektór. Pardon, to sem se nějak rozpřekládal.

Oťas: To bylo překvapení.Ani nedutali. Navalili  Kámpáně, lišky i prkenici, dostali klepeta a zpátky mezi kamenáře.

Radan: Kámpáně jsou ukradené hodinky, liška zlato, prkenice peněženka a kamenář je výraz pro vězně či trestance.

Vláďa: Tak to bylo velmi poučné, děkuji i za posluchače Country radia první republika, našimi dnešními hosty byli:  inspektor František Tvarůžek z pražské kriminálky,

Oťas:  Nashledanou a na nezadrženou

Vláďa: nešťastně zadržený Ladislava Cejp

Tomáš: Dej se do klidu kryso rádiová

Vláďa: Vážení a milí posluchači. A teď si pár právě naučených termínů prosvištíme hezky v praxi.

 

REPORTÁŽE BEZ BLAMÁŽE - VÝSTAVA HRAČEK

Radan: Stále posloucháte třináctý díl Dostaveníčka s první republikou. A je tady naše nové a již oblíbené okénko "Reportáže bez blamáže" a spolu s ním i náš přenosový vůz a odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Dnes se podíváme na velkou Mezinárodní výstavu hraček, která je dnes od časného rána otevřena na pražském Výstavišti. Vláďo, jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně. Škoda, že to tady nemůžete vidět. Lidí jako máku, stánků přehršel, tisíce cínových vojáčků, zejména jízda je letos zvlášť pěkně vypečená: husaři, dragouni, huláni a ty cínové zvěřince: domácí i exotické! Pedagogové jistě ocení nejnovější zoolologické lotto s 90 zvířecími typy, které jsou bravurně zobrazeny a podrobně popsány. A ty společenské hry veškeré: Cikánská čili věštecká, Obléhací, Válečná, Cesta do světa a do Émeriky zvláště, Spěšný dostavník, Růženný věnec, Karetní proroctví. Naštěstí je tu se mnou polyhistor a odborník na všechno živé i neživé, profesor doktor Harel Koza, kandidát věd, vydavatel a literát, který se na problematiku her a hraček již léta specializuje. Dobrý den.

Karel: Dobrý den vinšuji. Inu, problematikou dětských a společenských her veškerých zabýval jsem se již druhdy v 11. svazku sebraných spisů mých, a to ve studii „Není kůň jako kůň, zvláště když je houpací“. Již v roce 1907 méně známý kolega můj - Francois Daunaway - oře dřevěného ořem mechanickým nahradil, jenž popředu stejně dobře utíká jakož i pozpátku. Pražský kolega jeho - Ludivoj Sobotka - oře elektrického vynalezl, jenž doleva výrazně zahýbá, a prešpurský konkurent jeho - Vratimier Releklaus - s verzí parní oře přispěchal, kdy oř tento doprava výrazně zahýbá. Na místě tomto vlastní verzí mou oře houpacího pochlubiti se musím, jenžto články bateriovými poháněn jest. Oř můj pouze do stran, leč výrazně se nahýbá.

Vláďa: Pane polyhistore a odborníku na všechno živé i neživé, profesore doktore Hareli Kozo, kandidáte věd, vydavateli a literáte, přijměte prosím pozvánku Country rádia První republika a pojďme se po Mezinárodní výstavě hraček spolu porozhlédnout.

Karel: Inu, … ano.

Oťas: Přistupte blíže, neváhejte a kupujte. Sdružené nakladatelství gumových, deskových a všelikých jiných hraček firmy Hydiko-Vilímek pro vás má tři naprosté a vzdělávání mladistvých podporující a dech beroucí novinky. Novinka prvá: Letem tím českým světem a skládá se z 30 kostek, jež složeny podávají úchvatné pohledy na Národní divadlo v Praze, na Staré město pražské, na Hlubokou, na Labský vodopád a na hrad Oravu.

Karel: Um, um. Barvotisky nebarevné, kostky nehranaté, pohledy nepohledné!

Oťas: Zde prosím druhá, rovněž skládací hra Naše vlast, jež jest zábavnou a velice dobrou pomůckou k připamatování si všeho, čemu se dítě o zemích koruny svatováclavské ve škole učí. Skládajíce jednotlivé vykrajované kousky silné lepenky, složí děti mapu království českého nebo markrabství moravského s vévodstvím slezským.

Karel: Uch, uch. A proč skládací hra tato zcela a kompromisuprostě pahorkatinu hornouherskou od Gerlachu po Dunaj a Zakarpatí ignorovati ráčí? Jakoby kdos v duši dětskou myšlenku budoucí na rozdělení republiky Československé zlovolně vkládal!

Oťas: Je zde ještě hra třetí: Horymírův skok a ta spočívá na základě nejmodernějších her dostihových. Jde o to, aby Horymír unikl pronásledujícím jej zbrojnošům. Jsou tu překážky pro neumětelského vladyku i pro jeho pronásledovatele, z nichž vyplývá nutnost výkupného nebo nuceného opozdění.

Karel: Uach uach! Výrazem zde ilustrovaným jeví se mi vladyka neumětelský coby pomatenec vzezření tupého, zbrojnoši třímajíce klacků namísto kopí bytostmi ducha značně mdlého a ku všemu tomu oř ušlechtilý, co Šemík se zove, osla připomíná, což u mládeže vážnosti postavám historickým dozajista nedodá! A což takové ikony české, kupříkladu Kazi, Teta, Libuše, Přemysl Oráč, proč ty zde ne…

Oťas: (skočí do řeči) Máme tu úplnou novinku, ale ta je jenom pro dospělé a je z odštěpného závodu Hydiko-Eros, dokonalá nafukovací gumová Primavera Kazi, co vám žádné potěšení nezkazí. Půjdou se mnou pane profesore doktore Harele Kozo dozadu, tam jí můžou dosytosti vyzkoušeti.

 

Karel: Muach, muach! Co s tím krámem, netuše, Káázíí? (písk) Tééétááá?! (písk) Líííbůůůšéééé?!! (písk, písk). . . Přééémysl Óóórááááčččč…(fade out + echo) pozn.: pískací balónek

Vláďa: Zatímco se náš vzácný host profesor doktor Harel Koza, kandidát věd, vydavatel a literát bude věnovat výzkumu, vracíme slovo studiu Country radia První republika.

..................................................................................

 Radan: Stále posloucháte třináctý díl Dostaveníčka s První republikou. Pokračuje naše nové a již oblíbené okénko „Reportáže bez blamáže“ a spolu s ním i náš přenosový vůz a odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Znovu se podíváme na velkou Mezinárodní výstavu hraček, která je dnes od časného rána otevřena na pražském Výstavišti. Podle našich čerstvých informací náš vzácný host, polyhistor a odborník na všechno živé i neživé, profesor doktor Harel Koza, kandidát věd, vydavatel a literát již dokončil svůj hloubkový výzkum a je připraven pokračovat v prohlídce výstavy. Vláďo, jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně, náš vzácný host pan profesor doktor Harel Koza celý září, ačkoliv je teprve květen, což je lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel,

 Karel: (zrychluje recitaci) Svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech, jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam, co slzy lásky (® cink). (pomalu a zasněně) Hřejivým holdem honoruji Harla Hynka Háchu! Ale pojďme dál, co tu pro mne máte dalšího?

Oťas: Světový unikát přímo od výrobce: „U Krále železnic“, Praha 7, Bělského Třída 343, telefon 21408. Pravá parní lokomotiva a hned s návodem jak s ní zacházeti, aby dobře jezdila. Nejprve namaží se všechna ložiska stroje, rozumějte namáhané díly, které se trou, to jistě znáte, pane, olejem strojním, kdežto písty olejem cylindrovým. Načež otočí se klička píšťaly směrem vzhůru, čímž se otevře. Kotlík lokomotivy naplníme do 2/3 vodou, o čemž radno se přesvědčiti a sice ponořením tyčinky, párátka nebo zápalky do samotného kotle. Potom kotel hermeticky uzavřeme. Je třeba dbáti, aby byl pod šroubovým ventilem kotle ucpávací kroužek jinak by pára unikala a lokomotiva by nejezdila. Poté anóbrž posléze naplní se lampa z poloviny lihem. Knoty se zastrčí do hořáku tak, aby jen asi 1 milimetr ven z rourky vyčnívaly, pak se zavěsí pod kotel a knoty se zapálí. Jakmile se vyvine v kotlíku pára, počne píšťala, zůstala-li otevřena, pískati. Aby docílilo napětí páry v kotli, uzavře se tato.

Karel: Inu, dále poučovati mne netřeba. Parními stroji zabýval se již druhdy můj méně známý kolega James Watt a definitivně problematiku parních strojů pojmenoval jsem samozřejmě já, a sice ve svazku 114 sebraných spisů mých ve stati „My máme parní stroj, úžasné síly zdroj“.

Chceme-li stroj parní s vozidlem železničním propojený ve funkčnosti jeho zcela pochopiti, nutno uvědomiti si souvislosti fysikální veškeré. Tj.: zákon izotermický, izochorický, adiabatický, izobarický, zákon o proměně skupenské, zákon o práci plynu, zákon zachování energie, zákon Pascallův, zákon o silách třecích, definice pohybu rotačního, rovnice Bernoulliova, zákon o rozkladu sil, vyhláška o bezpečnosti práce s parními kotli a Kozův theorém pro šoupátka…

Vláďa: Kozův theorém pro šoupátka? Co to je?

Karel: Věru, chválihodná otázka! To je, prosím, mé vlastní vylepšení parního stroje v lokomotivě. Všimnul jsem si totiž, že v okolí šoupátek tepla hojně zbůhdarma uniká, pročež zformuloval jsem theorém „žádný teplý pšouk nazmar!“. Puzen silou myšlenky theorému tohoto, potrubím jednoduchým komoru šoupátkovou obehnal jsem a do hrnce s párky u strojvůdcovy pravice přivedl jsem. Tím dosáhnul jsem vynálezu, jehož sám názvem obdařil jsem, a sice „Harelo-Kozova parní – párková lokomotiva“!

Vláďa: Pane profesore doktore Harele Kozo, to je úchvatné! Máme pro vás a pro posluchače Country rádia ještě jedno velké překvapení, úplně nový modelářský stánek, kde si sám můžete sestrojiti hračku svých snů.

Radan: Přistupujte blíže zde není těsta díže! Dělo by to chtělo! Pro malé velké holky nebo klučiny, postavte si sami dělo, ozdobu to rodiny! Zapotřebí jest k tomu skleněné rourky asi 3 milimetry v průměru, tak aby se náboj skládající se ze sirky, pohodlně do ní vešel. Délka rourky nebudiž větší než 10 centimetrů. Na jednom konci uzavřeme rourku, nejlépe pečetním voskem. A již máme hotové své dělo rodinné, schází nám toliko ještě podstavec k němu. Tento můžeme napodobiti dle skutečné lafety dělové z korku. Kola vyřízneme ze zátky a probodneme jehlou, která nahradí nápravu. Jako náboj a střelivo zvolme zápalky, ale takové jež mají v hlavičce přimíchaný chlorečnan draselnatý a proto se zapalují s malým výbuchem. Sirku zastrčme hlavičkou do děla, tak aby její konec z rourky vyčníval, seškrabne z ní něco vosku, jímž otvor do děla zatmelíme. K vypálení náboje máme ještě zapotřebí druhé sirky. Tu rozžehněme a držme ji pod tím místem rourky, kde se v dělu nalézá hlavička náboje. Tím se vnitřní sirka zapálí, exploduje a vyrazí náboj z děla. Vystřelená zápalka letí pět až šest metrů daleko. Z našeho děla můžeme takto pálit o sto šest. Vydrží dvěstě i třista ran, než bude třeba nové trubičky.

Karel: Inu, pozoruhodná hračka! Obzvláště pak pro děti zcela nevhodná! Třaskavinami zabýval jsem se již druhdy v 63. svazku sebraných spisů mých ve stati s názvem „Všechny viny třaskaviny“. K opatrnosti nadstandardní důrazně nabádám zde slovy: „S třaskavinou nevyjednávejte, stejně třaskne!“ Potěšení v oblasti této může než pyroman zatvrzelý nalézti! A jaké že je Vaše ctěné jméno?

Radan: Alfred. Alfred Nobel.

Karel: Těší mě! Vrozená intuice má mi našeptává, že jméno Vaše v dějinách obtisknuto nesmazatelně pozůstane, ačkoliv jist si nejsem, s mírem-li či s válkou spojeno. Avšak nyní již opustiti dovolte mi prostor tento, jelikož puzen jsem průzkumem dalším Primavéry Kazi. Zda se mi nekazí…(odcházející kroky, … písk, písk …)

Vláďa: Tak to byla naše nová a již oblíbená rubrika Reportáže bez blamáže z Mezinárodní výstavy hraček na pražském Výstavišti a náš vzácný host - polyhistor a odborník na všechno živé i neživé, profesor doktor Harel Koza, kandidát věd, vydavatel a literát, a my vracíme slovo do studia Country radia První republika.

Zprávy

Vláďa: A jsou tady zprávy. Ze zahraničí. Waschington. Nový kandidát na amerického prezidenta Kačer Donald, pardon Donald Lump, navrhuje, aby se v rámci politické korektnosti natřela půlka Bílého domu na černo. Protest kvůli politické nevyváženosti podali již indiáni, číňani a dokonce i američtí "Zelení". Celou situací se bude příští úterý zabývat senát.

Oťas:  Vědci z univerzity v kalifornské Berkeley (výslovnost Berkly)  zveřejnili výsledky odborné studie, podle které je zemědělství jedním z největších omylů lidstva. Dlouholetý vědecký výzkum odhalil, že člověk je geneticky i sociálně disponován nikoli k zemědělství, ale k lovu a sběru. Právě tento tradiční způsob obživy převládal po 95 procent doby trvání lidského druhu. Zemědělství je v této perspektivě pouze dočasnou epizodou, neudržitelným omylem na způsob pyramidové hry se stále se zmenšujícími zisky. K celé záležitosti se má vyjádřit i československý ministr zemědělství Antonín Nezasel.

Radan: Z domova. Podle ověřených zdrojů nehrozí Československu žádná další migrační vlna. Mezi potenciálními přistěhovalci zavládla panika po zjištění, že Češi konzumují především vepřové maso a navíc jim vládnou svině.

Vláďa: Pražská Zoo oslavuje další přírůstek. V pátek dopoledne se narodilo mládě hrocha obojživelného (Hippopotamus amphibius). Mládě se narodilo Marušce a Tomášovi v 10,15 hodin. Slovo má kurátor savců pražské Zoo Jaromír Vorvaň.

Oťas: Samici Marušku jsme již nějakou dobu raději drželi oddělenou od samce Tomáše ve vnitřních prostorách Pavilonu velkých savců. Tomáš to snášel těžce. Nejprve se vztekal, pak plakal, nakonec sežral všechno krmení i ostatním hrochům. Mládě je vitální, brzy po narození se napilo mléka. Pokud nenastane nic neočekávaného, koncem příštího týdne bychom mládě rádi představili návštěvníkům. Paní ředitelka Zoo navrhuje, aby se hroší mládě jmenovalo Karel.

Vláďa: Tak to byl kurátor savců pražské zoo Jaromír Vorvaň. Dále k hrochům: Novorozené hroší mládě váží 25 - 45 kg a bývá dlouhé kolem 120 cm. Karel má 50 kg a je metr a půl dlouhý. Od narození umí plavat a převážně se zdržuje ve vodě, takže i mateřské mléko saje většinou pod vodou, protože dokáže pod vodou uzavřít uši i nosní dírky. Pokud nesaje mléko, většinu dne prospí.

Radan: U zvířátek ještě chvilku zůstaneme. V populární žižkovské hospůdce U Čamrdy byl dnes slavnostně zahájen Sjezd Žižkovských žen. O jeho průběhu vás budeme informovat.

SJEZD ŽIŽKOVSKÝCH ŽEN

Radan: Stále posloucháte čtrnáctý díl Dostaveníčka s první republikou. A je tady naše vaše oblíbené okénko "Reportáže bez blamáže" a spolu s ním i náš přenosový vůz a odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Dnes se podíváme na Sjezd Žižkovských žen, který probíhá v populární žižkovské hospůdce U Čamrdy. Vláďo, jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně. Škoda, že to tady nemůžete vidět. Je tady žen jak ve slavném istambulském harému Topcapi Sarayi (čti copkapiserej). Byl jsem sem vpuštěn jako jediný muž na zvláštní povolení pro Country radio První republika. Atmosféra je velmi bouřlivá. Na pódiu je právě prezidentka Žižkovského svazu žen Alfonsie Kounic-Masoneradová.

Vendula: (je sama sebou dojatá) Je-li něčí srdce povoláno, aby promluvilo a rozezvučelo se k onan, pardon, omamné harmonii a vznešené kráse, je to srdce venkovské ženy, která je povolána k velkým cílům, kterých málokdo chápe a málokdo je oceňuje. A přece v zájmu nejen venkovského lidu, ale také v zájmu celého národa je nezbytně nutno, aby byla venkovské ženě věnována nejbedlivější pozornost, jelikož venkovská žena má ohromné poslání. (potlesk) A muži? Co vidíme u samozvaných pánů tvorstva? Stále více násilí než práva, vidíme tam více vůle dobývati a znásilňovati, ano milé ženy, znásilňovati, než získávati prací, láskou, pokorou a oběťmi. Nebo dárky, milé dámy, ani dárky tam nevidím. Ale vidíme tam zkrátka soustavně a lidskými prostředky prováděný zápas jelenů v době říjení o panství a vůdcovství. Plýtvání silami, nenávist, ničení. Oč jsou divočejší tito rozzuření paroháči, oproti těm politikům, kteří vyvolali světovou válku? Ve směru hospodářském vidíme totéž. A doma je to to samé. Neuklidí, nevyperou a dožadují se styku. I doma je to nakonec jen a jen tvrdý, bezohledný boj o moc. Říkám vám to pořád. Muži jsou jeleni, jeleni, jeleni a sem tam nějakej vůl! (potlesk)

Vláďa: Jak vidíte, respektive slyšíte, vážení a milí posluchači Country radia první republika Sjezd Žižkovských žen získává na dramatičnosti.

Vendula: (je sama sebou dojatá) Jaký je život naší selské ženy? Odpovídám: život neplacené služky, dělnice, kuchařky a roditelky dětí. Neznám bezradostnějšího a tvrdšího života. Od noci do noci musí býti na nohou, první vstává, poslední uléhá a, v noci na ni čeká povinnost matky bdící nad dětmi volajícími po jejím ošetření. Plahočí se bez přestávky po domě, unavena vstává, aby uvařila pro rodinu a čeládku, běží do chléva podojit a když poklidila, už na ni volají, aby šla pomoci na pole při setí, sekání, mlácení. Drůbež a domácí zvířectvo volá po její ruce, malé děti křičí po její péči, plotna neodbytně velí, aby se postarala o jídlo pro dům i pro dobytek. A muž, ten chlípný chlívák se vrátí domu a dožaduje se teplé stravy a plnění takzvaných manželských povinností. A nejinak je tomu dnes ve městech, dokonce i ve velkoměstech, kde se my ženy musíme také starat o dobytek, tedy o tu zvěř, o ty naše jeleny, kteří jsou celý rok v říji. A tak to jde den ze dne, měsíc po měsíci, rok po roku. A s tím  vším bude brzy konec. Víc vám k tomu se soudružkami řekneme po přestávce.(potlesk)

Vláďa: Vážení a milí posluchači Country radia První republika, my se vám opět...

 Oťas: (ženským hlasem) Helej mladej, když už jsou tady, vezmou si letáček. Já jsem nějaká Anežka Pádivá z veselého domu "U mazlivých koťátek".

Vláďa: Já jsem Vladimír, Iljič, Pecháček, veselý reportér Country radia První republika.

Oťas: (ženským hlasem) Tak reportér, to je dneska terno. Tak kouknou mladej, mám tady náš novej ceník od 15. června. Vidíte?! Kozičky jsou za 5 Kč, sáhnutí na popelníček 5 Kč, prohlídka popelníčku 10 Kč, štych obyčejný 20 Kč, štych s asistencí druhé dámy 50 Kč, ostatní jako česání, ondulování, lízání, parfumování, to vše v cenách nepatrných. Vojsko a trampové 30% sleva. Ceny toť rozumí se včetně mýdla a ručníku, a pro stálé abonenty máme ještě různé výhody. Co říkaj mladej?

Vláďa: Což o to nabídka je to zajímavá, ale obávám se, že jste s ní ve špatný čas na blbém místě nebo naopak. Tady je dnes Sjezd Žižkovských žen a zrovna mají přestávku a my přepojujeme do studia.

Oťas: (ženským hlasem) Tak jim ve studiu vyříděj ať někdy dorazej do veselého domu "U mazlivých koťátek" a nebudou litovat.

..........................................................................

Radan:  Stále posloucháte čtrnáctý díl Dostaveníčka s První republikou. Pokračuje naše oblíbené okénko "Reportáže bez blamáže" a spolu s ním je tady i náš přenosový vůz a odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Znovu se podíváme na Sjezd Žižkovských žen, který probíhá v populární žižkovské hospůdce U Čamrdy. Vláďo, jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně, právě skončila přestávka na oběd, kde pohoštění zajišťovala žižkovská lahůdkářská firma "Surový vegan". Chtěl jsem udělal reportáž, aby naši posluchači měli představu o tom jak se stravují účastnice sjezdu Žižkovských žen, ale paní prezidentka mě odmítla se slovy "Ať se nikdo nedoví, že to žerem syrový."

Radan: Paní prezidentka se jmenuje Alfonsie Kounic-Masoneradová, což leccos vysvětluje. Navíc místo pořádání v hospůdce U Čamrdy určitě také není náhoda. Paní prezidentka letos již potřetí za sebou vyhrála titul Čamrda roku.

Vláďa:  Ano, paní prezidentka je taková čamrda a právě si bere slovo.

Vendula: Milá dámy, vzácné soudružky, v boji s mužským elementem. Ptali jste se mne mnohé jak na muže? Jednoduše! Odepřete jim to jediné o co doopravdy stojí. Moudrá žena totiž statečně protrpí nejvýše dva sexuální zážitky týdně a to jen v prvních měsících manželství. Postupem času by se měla všemi možnými způsoby snažiti, aby se četnost styků snižovala. V tomto ohledu se použíti dá předstíraná nemoc, ospalost či bolesti hlavy. S úspěchem se setkávají také večerní hádky, škorpení, popichování, sekýrování a hašteření zhruba hodinu předtím, kdy obvykle započíná svádění. Dobrá manželka může čekat, že do konce prvního roku manželství se jí podaří snížit častost intimních sblížení na jedno měsíčně.

            Ale milé dámy pozor, když jest muž odmítán začnou se projevovati nechutné mužské zvyky, ke kterým jest v takové situaci každý manžel náchylný. Mluví o sexu, čte příběhy o sexu, je často nahý, prohlíží si fotografie nebo kresby znázorňující nebo připomínající sex. Pokud se sexu nejde vyhnouti , jest nezbytno , aby se provozoval v naprosté tmě. Spousta žen považuje za rozumné a užitečné nosit silnou bavlněnou noční košili a manžela oblékat do řádného pyžama. Ve chvíli, kdy má žena oblečenou košili a zhasla už všechna světla, postaví se tiše k posteli a očekává svého manžela. Ten když tápavě vstoupí do místnosti, neměla by žena vydávati žádného zvuku, neboť by tomu mohl porozuměti jako povzbuzení. Měla by ho nechat tápati ve tmě. Vždy jest naděje, že třeba zakopne a způsobí si malé zranění, kterého by mohla žena využíti jako výmluvy a odepříti mu pohlavní styk.

            Pokud ale není zbytí a muž dokončí pohlavní akt, začne ho moudrá žena sekýrovati stran drobných úloh, které si přeje, aby ráno vykonal. Spoustě mužů přináší největší sexuální uspokojení právě to poklidné konečné vyčerpání těsně po pohlavním aktu, a tak je pro ženu nutno zajistiti, aby v takové chvíli nenastal okamžik klidu, který by si manžel vychutnal. Moudrá žena se chopí takové výhody a pozvolna sleduje svůj cíl: nejdříve omezování ve svůj prospěch a poté svého manžela úplně oprostí od sexuálního vyjadřování. Milé dámy, mějte na pozoru, že nikdy by nemělo upadnouti v zapomenutí jedno zásadní pravidlo manželství: Dávati se musí pomálu, zřídkakdy, a hlavně s nechutí. Děkuji vám za pozornost. (potlesk) Tímto rovněž ukončuji diskusi a celý sjezd. (potlesk)

Vaříme s Jelenem – Zapékané speciality

Vepřové kotlety na koňaku zapečené s brambory a se šlehačkou, zapékané palačinky s tvarohem, rozinkami nakládanými v rumu a bílkovým sněhem s přelivem z našeho domácího vaječného koňaku a griotky

Vláďa: Hodin je tolik, kolik právě je. Vysílá Country Rádio První republika. I dnes je tady vaše oblíbená rubrika Vaříme s Jelenem. Dovolte, abych i dnes v našem zapékaném  studiu přivítal šéfkuchaře Alfonze Jelena.

Radan: Dobrý den

Vláďa: A jeho asistenta podšéfkuchaře Rudolfa Daňka

Oťas: Dobrej, dobrej den.

Vláďa: Dnes nás čekají zapékané speciality: Vepřové kotlety na koňaku zapečené s brambory a se šlehačkou, zapékané palačinky s tvarohem, rozinkami nakládanými v rumu a bílkovým sněhem s přelivem z našeho domácího vaječného koňaku a griotky a na závěr plněné zapékané žampiony se slaninou, gorgonzolou a sušenými rajčaty  nakládanými v koňaku. Tak pánové, čím začneme a co budete potřebovat?

Radan: Začneme hned těžkým kalibrem. Uděláme si Vepřové kotlety na koňaku zapečené s brambory a se šlehačkou. Budeme potřebovat  8 pěkných vepřových kotlet, 4 velké cibule, 4 dl šlehačky, 2 kg brambor, 400 gramů tvrdého sýra, nejlepší je zralá gouda, sádlo na vymazání pekáče, pepř, sůl a samozřejmě 2 lahve kvalitního koňaku.

Oťas: Vepřové kotlety přes noc marinujeme v koňakové lázni. Druhý den je nasolíme a okořeníme pepřem, oloupanou cibuli nakrájíme na kolečka. Brambory oloupeme a nakrájíme na 1 cm široké plátky, z obou stran je také osolíme. Pekáč vymažeme sádlem a poklademe jednu polovinu porce cibule, vyskládáme plátky brambor, ty pak posypeme zbytkem cibule.
Nakonec pekáč poklademe kotletami, zalijeme koňakem,  zaklopíme a dáme péci, při teplotě kolem 180-190 °C, cca 30 minut, pak odklopíme, vše polijeme šlehačkou a dáme na dalších 30 minut péct.

Radan: Pekáč vytáhneme z trouby, vyjmeme kotlety, brambory posypeme strouhaným sýrem a maso vrátíme zpět na brambory posypané sýrem. Odklopené zapékáme v troubě do úplného změknutí masa.Na závěr zalijeme koňakem a podáváme. Nejlépe se suchým červeným vínem.

Vláďa: Tak to vypadá na pěknou kalorickou bombu, ale chutná to náramně.

Oťas: Na veganské menu musej mladej zajít na Sjezd Žižkovskejch žen. Tam se o občerstvení starají naši kolegové z lahůdkářské firmy Surový vegan. Tam o maso, vejce ani sýry nezavaděj. A podle mě ani o jídlo. Ale my si teď připravíme Zapékané palačinky s tvarohem, rozinkami nakládanými v rumu a bílkovým sněhem s přelivem z našeho domácího vaječného koňaku a griotky. A co budeme potřebovat? Nejprve těsto na palačinky: 250 g hladké mouky, půl litru mléka, 4 vejce, 2x kůru z citrónu, 2x vanilkový cukr, sůl, olej
Radan: Na tvarohovou náplň budeme potřebovat: půl kila měkkého tvarohu, 300 g rozinek, láhev rumu, 6 lžic medu. Na sníh z bílků: 4 bílky, 200 gramů moučkového cukru, 200 gramů krystalového cukru, vodu a vodku. Na přeliv: smícháme náš domácí vaječný koňak s griotkou a dáme vychladit.
Oťas: A jdeme na to: Nejprve přes noc naložíme rozinky v rumu. Mouku, vejce, mléko, vanilkový cukr, citrónovou kůru a špetku soli vyšleháme v jednolité těstíčko. Poté pečeme na oleji v pánvi tenké palačinky. Tvaroh vymícháme s naloženými rozinkami a medem, přidáme rum dle chuti, naplníme do palačinek, zarolujeme a jednotlivé porce vložíme do zapékacích mističek nebo společně všechny porce do pekáčku. Bílky a moučkový cukr vyšleháme v pevný sníh. Cukr krystal svaříme s vodou na medovou konzistenci a zašleháme za tepla do vyšlehaného sněhu. Na konec zakápneme vodkou.

Radan: Palačinky poklademe sněhem, vložíme do rozpálené trouby a při 250 °C krátce zapečeme dozlatova. Podáváme teplé. Na talíři zdobíme vychlazeným přelivem z našeho domácího vaječného koňaku s griotkou, případně ještě šlehačkou a vanilkovou zmrzlinou.

Vláďa: Tak tohle je ještě větší kalorická bomba než ty kotlety. To už bude chtít oddechový čas, pánové.

..........................................................................................

Vláďa: Stále posloucháte čtrnácté  Dostaveníčko s První republikou a pokračuje vaše oblíbená rubrika Vaříme s Jelenem. Dnes všechno zapékáme a zatím se nám povedly dvě kalorické bomby. I název třetí speciality již dává leccos tušit: Plněné zapékané žampiony se slaninou, gorgonzolou a sušenými rajčaty  nakládanými v koňaku.  Tak pánové, co budeme potřebovat?

Radan: 1 kg žampiónů, 300 gramů sušených rajčat, 8 stroužků česneku, olivový olej, 300 gramů gorgonzoly, 300 gramů mozzarelly, koření, sůl, pepř a samozřejmě láhev dobrého koňaku.

Oťas: Nejprve přes noc naložíme sušená rajčata do koňaku. Druhý den nejprve očistíme a nakrájíme si česnek. Doporučuje se držet „plátkování“ a následně nožem náhodně celé množství pokrájet. Česnek nemačkejte v lisu, hrozilo by přejmenování pokrmu na „česnek s žampiony“. Gorgonzolu si nakrájejte na kostičky cca 0,6 x 0,6 cm, Dobře se plní do žampionů. Sušená rajčata necháme okapat a následně je nakrájíme na kostičky. Koňakovou omáčku schováme pro další použití.

Radan: Očištěné žampióny jsou připraveny k plnění a tepelné úpravě. Vykrojené nohy je možno nakrájet do plnící směsi. Na pánvi si rozpálíme olivový olej. Očištěné a připravené žampióny po obou stranách lehce opečeme, osolíme a opepříme. Tím docílíme jejich změknutí a ušetříme čas při zapékání.

Oťas: Vyndáme žampióny a ve zbylém oleji orestujeme česnek a nakrájená sušená rajčata. Pozor na spálení česneku. Nejdříve „jeďte“ na plný výkon a následně nechte směs na malém plameni pomalu chuťově spojit. Žampióny rozložíme po plechu, lehce pomazaném olivovým olejem, a plníme připravenou směsí. Na povrch rozložíme nakrájené kostičky sýra. Plech vložíme do vyhřáté trouby – cca 200⁰C a pečeme cca 10-15 minut. Na každý z žampiónů položíme plátek mozzarelly a přepneme na gril. Mozzarella se krásně rozteče a na povrchu utvoří krásnou hnědobílou „pokličku“.

Radan: A je tu finále. Hotové plněné žampióny můžeme podávat jako předkrm s bílým pečivem, zeleninou... nebo jen tak jako jednohubky. A samozřejmě zapíjíme buď koňakem nebo naši koňakovou omáčkou s příchutí sušených rajčat, kterou jsme si prozíravě nechali vychladit.

Vláďa:  Tak to byla dnešní rubrika Vaříme s Jelenem a samozřejmě i s Daňkem a dnes jsme zapékali samé báječné kalorické bomby. Takže zase za měsíc

Vláďa, Oťas, Radan: Na zapékanou!!!!

STUDIO ODBORNÍKŮ - MANŽELSKÁ PROBLEMATIKA

Radan: Tak to byla skupina Patrola Šlapeto a Oťas, který nám sdělil, že i dnes má určitě alespoň o sklo víc. Stále posloucháte čtrnáctý díl Dostaveníčka s První republikou. Je tady opět vaše oblíbené Studio odborníků a s ním i významná představitelka žižkovského ženského hnutí politička, novinářka, filosofka, manželka a matka Františka Plamínková. Dobrý den.

Vendula: Dobrý den.

Radan: Dovolte mi přivítat v našem studiu odborníků také svobodnou zemanku a mecenášku svazu žižkovských žen paní Ottinku Předbořskou z Předboře.

Oťas: Dobrý den

Radan: A předního českého odborníka na manželskou a vztahovou problematiku pana doktora Sigmunda Parauzla.

Vláďa: Dobrý den

Radan: Naše dnešní studio odborníků bude věnováno především manželské problematice. Nedávno proběhl v populární pražské restauraci U Čamrdy Sjezd Žižkovských žen, který zaujal poměrně zásadní stanoviska proti nám mužům.

Vendula: Já bych to zase tak černě neviděla. Milé dámy, každá přeci někdy chceme nové botičky, klobouček či kabátek, protože se teď nosí býti Chic Parisienne. A je třeba se obětovat a trochu té tělesné rozkoše té mužské havěti poskytnouti. No, nemám pravdu?

Oťas: A já to všechno platím.

Vláďa: Nějak mi začíná docházet význam toho nového termínu feminismus.

Vendula: Podívejte se, doktůrku, feminismus není žádné sprosté slovo. Navíc já se řídím desaterem mojí babičky, které platí dodnes a doporučila bych ho i všem našim dámám.

Radan: A co stojí v tom desateru?

Vendula:

1. Chceš-li něco dostat,  musíš dát. Prostě mu občas dejte. Naše tělo je, milé dámy, ta nejcennější komodita na celém světě. Takže si udělejme seznam, co všechno potřebujeme: botičky, klobouček, kostýmek, kožíšek, výlet do Paříže... ať můžeme plánovat. A pánové ať mají pocit, že jsme jim po vůli.
2. Dejte jim nažrat bestiím. S plným žaludkem nebudou mít čas na hlouposti a žádný chlap od plného talíře neuteče.
3. Když se ptáček zatoulá, nebudeme se na něj zlobit, naopak ho pochválíme, že se vrátil do klece, a ještě mu za to nasypeme zrní!

Radan: To zní zajímavě

Oťas: Já to všechno platím.

Vláďa: Zdá se mi, že kolega Freud tu otázku ženské sexuality hodně podcenil.

Vendula: Tak budeme pokračovat bodem číslo čtyři:

4. Zatloukat, zatloukat, zatloukat! Aneb co oči nevidí, to srdce nebolí.
5. Všechny průšvihy zameteme hezky pod sukni, ono se nic nestane, když sousedka nebude znát příčiny všech našich hádek.
6. Když se něco rozbije, radši to desetkrát zkusíme opravit. Vyhodit se to totiž dá vždycky. A o vztahu to platí dvojnásob!
7. Staré kolo dobře jede nebo minimálně už víte, jak na něm jezdit. A taky už máte nějak nastavené sedlo a víte kam šlápnout nebo sáhnout. Nebo ne?
(Radan, Vláďa, Oťas nesrozumitelné mrmlání, Vendulka pokračuje)
8. Stará láska nerezaví. A když zrezaví, tak existuje spousta způsobů, jak ten rez odstranit. Třeba polít octem!
9. Dobrá manželka by se měla tvářit tak, že má její manžel vždycky pravdu.
10. Kdo nic nehledá, nic nenajde. Takže milé dámy, zapomeňte na šmírování. A když cokoliv selže použijte body číslo jedna a dvě: Dejte jim, a dejte jim nažrat bestiím. Tak pravila moje babička.

Radan: To musela bejt ženská!

Oťas: Já to všechno platím.

Vláďa: Já bych si snad dovolil ocitovat kolegu Freuda: "Přestože jsem po třicet let zkoumal ženskou psychiku, nejsem s to odpovědět na velkou, dosud nezodpovězenou otázku: Co vlastně ženy chtějí? "

Radan: Stále posloucháte vaše oblíbené Studio odborníků na téma manželské problematiky. Našimi hosty jsou významná představitelka žižkovského ženského hnutí politička, novinářka, filosofka, manželka a matka Františka Plamínková, svobodná zemanka a mecenáška svazu žižkovských žen paní Ottinka Předbořská z Předboře a přední český odborník na manželskou a vztahovou problematiku pan doktor Sigmund Parauzel.

.................................................................................................

Radan: Skončili jsme babiččiným desaterem. Platí jeho zásadní zásady: Dejte jim a dejte jim nažrat bestiím?

Oťas: Já to všechno platím.

Vláďa: Já bych si snad dovolil ocitovat kolegu Freuda: " Manžel je vlastně vždycky jen jakási náhražka milovaného muže, nikoliv muž sám."

Vendula: Pane doktore, ty vaše citáty jsou takové bolestínské. Měl byste méně čísti stati kolegů a věnovat se více praxi manželských vztahů. Dovolte mi ještě několik pravidel, které jsem nedávno publikovala v časopise Šťastný domov. Je to takové patero na doplnění.

1. Buď povolná, aniž bys byla slabá.

2. Nepokoušej se svého muže vychovávati. Beř jej tak jak je. Máš-li nepřekonatelnou chuť k vychovávání, vychovej sebe dále.
3. Nežádej pak ale také, aby zatloukal skoby a hřeby do zdi, věšel obrazy a záclony, mazal vrzající dveře, odnášel věci na půdu a pořizoval celou řadu jiných drobných domácích prací.
4. Nežádej od něho velkou míru vlídnosti, něžnosti a ohledů, přichází-li domů unaven, nebo dokonce rozmrzen a starostmi zatížen.
5. A především nečiň z něho oběť svých vlastních špatných nálad a vrtochů. Nic není u ženy mužem více nenáviděno, než takové počínání.

Vláďa: Milá kolegyně, to zní velmi slibně, myslím, že bychom to dokonce spolu mohli probrat hned po natáčení.

Vendula: Rozhodně nejsem proti.

Oťas: Já to všechno platím.

Vláďa: Já bych si snad dovolil ještě jednou, naposledy, ocitovat kolegu Freuda: "Rozkoš je prémie přírody za námahu plození a rození."

Vendula: Tohle si ještě vysvětlíme o samotě. (zvuky, ruchy, odcházení)

Radan: Tak to bylo vaše oblíbené Studio odborníků na téma manželské problematiky. Našimi hosty byli významná představitelka žižkovského ženského hnutí politička, novinářka, filosofka, manželka a matka Františka Plamínková, svobodná zemanka a mecenáška svazu žižkovských žen paní Ottinka Předbořská z Předboře a přední český odborník na manželskou a vztahovou problematiku pan doktor Sigmund Parauzel.

CIRKUS BARNUM a BAILEY - největší podívaná světa

Radan:  Stále posloucháte patnáctý díl Dostaveníčka s první republikou. A je tady naše vaše oblíbené okénko "Reportáže bez blamáže" a spolu s ním i náš přenosový vůz a odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Dnes navštívíme pražskou Invalidovnu, kde již rozbalil desítky svých stanů největší cirkus světa, cirkus Barnum a Bailey. Vláďo, jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně. Tohle ale musíte vidět. Pýcha Ameriky na Invalidovně. Přijeli sem celkem 4 vlaky čítající 67 železničních vozů, z toho na 17 vozech bylo 12 mohutných elektricky osvětlených stanů pro celkem 12 000 sedících osob. V programu samotném vystoupí 1000 mužů, žen a koní, trpaslíků, tetovaných, polykačů mečů, bude i dáma s dlouhým vlasem a plnovousem Konichita Bratwurst se zvoucí, provazochodkyně na laně i bez, vystoupí hoch s psí hlavou, muž bez rukou, muž bez hlavy, další muže bez hlavy si prý cirkus půjčí z našeho parlamentu, prostě je to úchvatné, úchvatné.... snad je na čase, abych představil hosty dnešní "Reportáže bez blamáže". Je to našim posluchačům dobře známý odborník na hospody, šantány i cirky pan Lojza Viržinko.

Oťas: Moje oucta, vašnosti, to je tady teda Émerika, takovou nemaj ani v tom jejich Ňú Jorku.

Vláďa:A naší vzácnou průvodkyní bude slavná provazochodkyně a zároveň nová ředitelka Cirkusu Barnum - Bailey Aniffe Blondin-Barbarnumová.

Vendula: Hi. Hello. Dobrý den. Tak letáky a plakáty v barvách by měl mít už každý doma, plakáty jsou na všech nárožích a inzeráty ve všech novinách, a to prosím vše v češtině. Pro jistotu jen zopakuji, že uvidíte nejlepší kolekci vzácných dravých šelem, podivuhodných čtvernožců, drahocenných ptáků a jiných živoucích tvorů, která kdy od stvoření světa byla stvořena. Kam se na nás hrabe archa Noemova! Divoké a cvičené dravé šelmy ze všech pásem ve vkusně vyřezávaných vozových klecích vystavené, obrovští králové pouště, lesů, džunglí, hor a údolí, pospolu s podivuhodnými na souši, v moři a ve vzduchu žijícími tvory se šupinami, srstí a peřím...

Oťas: Takže vy vystavujete i králíky a slepice?

Vendula: (nenechá se vyvést z míry) Vše je znamenitě roztříděno, srozumitelně a poučně seřazeno pro každého, pro mládež i dospělé nesmírné vzdělání poskytujeme za pouhých 5 Kč, děti, vojsko a trampové polovic.

Vláďa: Tak to se samozřejmě vyplatí. Zvlášť trampové budou tou slevou nadšeni a rovnou z Medníka zamíří na Invalidovnu.

Vendula: Teď několik drobných organizačních pokynů. Pro dámy: Nenoste k nám do cirkusu příliš velkých klobouků. Zamezujete tím celý rozhled vzadu sedících diváků, kteří se obyčejně přes to rozčilují a různé poznámky projevují, čímž pak se veliká panika vyvíjí... Zrovna včera se tady rozčiloval jeden pán. "Klaun, to je klaun!" burácely následně děti v publiku a my jsme milého diváka museli vyvést.

Vláďa: To byl reportér Country radia První republika Roran Rorejs. Od včerejška je nezvěstný. Naposledy byl prý vidět u klece s hrochy.

Vendula: Naši hroši jsou přítulní a milí. Možná s nimi splynul nebo se dokonce zamiloval. Láska je mocná čarodějka, pane. Další instrukce: Nestrachujte se o artisty. I když vás jejich produkce bude děsit, zůstaňte klidní, neb u nás vystupují pouze nejpřednější světové síly, které výkony své dobře umějí a s úplnou jistotu provádějí. A na závěr. Zdržte se co nejpřísněji kouření, ve vlastním zájmu vašich bližních a cirkusu samého. 10 kroků před překročením cirkusového prostoru odhoďte hořící cigaretu...

Oťas: Své cigáro odhazuji v dál...

Vendula: Vždyť tam máme slámu na krmení. Hoří! Hoří! Hoří! (hluk, ruch, požáru)

Vláďa: (do ruku a hluku, sirén, jako by nic, tvář válečného reportéra)Vážení a milí posluchači,  stále posloucháte patnáctý díl Dostaveníčka s První republikou a reportáž z vystoupení největšího světového cirkusu Barnum a Bailey. My teď předáváme slovo do režie.

......................

Stále posloucháte patnáctý díl Dostaveníčka s První republikou. Pokračuje naše oblíbené okénko "Reportáže bez blamáže" a spolu s ním je tady i náš přenosový vůz a odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček. Znovu se podíváme pražskou Invalidovnu, kde již rozbalil desítky svých stanů největší cirkus světa, cirkus Barnum a Bailey. Vláďo, naposledy jste měli velmi horkou půdu pod nohama, jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně, na Invalidovně klid. Požár uhašen a za chvíli začíná první představení. Dvouhodinová show ve třech manéžích najednou, 100 atrakcí zároveň, reportáž začneme jen,  co strážníci pustí našeho specialistu Lojzu Viržinka, které podezírají ze žhářství.

Oťas: Okamžitě mě pusťte, zločince máte honit a ne slušný občany. Kdo to kdy viděl zakázat kouření v cirkuse. To by moh někdo taky vymyslet, že bude zakázáno kouřit v hospodách! Tak toho se snad nedožiju. Sem tady vašnosto a hlásím se do služby.

Vláďa: Dámy a pánové reportáž z největšího cirkusu světa, cirkusu Barnum a Bailey právě začíná. Slovo má odborník na hospody, šantány i cirky pan Lojza Viržinko.

Oťas: Tak co tady na Invalidovně vlastně vidíme. Je vztyčeno všech 12 obrovských stanů. To by byl skautský tábor jedna radost. Do cirku vcházíme obrovitým stanem téměř 100 metrů dlouhým. Podél stěn přežvykují obyvatelé obou velezvěřinců.

Vláďa: Tam, tam, tam mezi hrochy se mihnul náš reportér Roran Rorejs. Taky žvýkal. Alespoň, že je o něj postaráno.

Oťas: A podél stěn jsou teď speciality cirkusu: živý kostlivec hubeňour McCoffee a naproti více než dvoumetrákový Randal Donald. Pak pan Skoromacher zvaný "živá kovadlina", který si nechává na hlavě rozbíjet strašnými perlíky žulový hranol. Je tu zázračný počtář Karl von Koza, polykač mečů a černoch popíjející petrolej. V ústech si zapaluje knot, který mu vede až do žaludku. A já že jsem žhář?

Vendula: Samozřejmě, že nejste. To byla jen taková taškařice. pojďte, za chvíli mám výstup a potřebovala bych nutně asistentka. Někoho sympatického, vysokého, štíhlého, inteligentního.

Vláďa: Milá Aniffe, sama jistě cítíte, že již hledat nemusíte. K vašim službám.

Vendula: Jste šlechetný Vladimíre. Moji asistenti vás teď svážou do tohoto černého pytle a vynesou až pod kupoli toho největšího stanu. Tam na vás budu čekat já a můžeme pokračovat v reportáži.

Vláďa: Pomoc! pomoc! Pro Country radio První republika Vladimír Iljič Pecháček.

Oťas: Aniffe Blondin-Barbarnumová je už na svém laně těsně pod kupolí, je krásná ve fraku s cylindrem na hlavě. Teď se na laně posadila na židli, spočívající na laně jen dvěma zadníma nohama, sundává si své bílé rukavičky a hází je do publika. (potlesk) Vrací se pro černý pytel s naším reportérem Vladimírem Iljičem Pecháčkem. Ale pozor, sklouzla, ... pytel zůstal viset jen na vlásku, Aniffe se naklání a tahá pytel nahoru. Pevně ho sevřela mezi nohama, nadechla se a pokračuje. Ladně si přehazuje pytel z levé ruky do pravé. Fantastické. Teď nadskočila a po dopadu se povážlivě zakývala... ale pozor rozebíhá se do cíle, doběhla, ale co to, ona se obrací a běží zpátky a s pytlem krouží kolem hlavy. Fantastické. Fantastické. Pytel odhazuje do sítě. (potlesk)Pro Country radio První republika Lojza Viržinko.

 SPLNĚNÁ PŘÁNÍ - Dopis malíři

Radan: Je tady naše nová rubrika Splněná přání  ve které se pokusíme splnit přání našich posluchačů. Do dnešního dílu se nám přihlásila půvabná sedmnáctiletá kandidátka učitelství Anděla Panenská.Dobrý den.

Vendula: Dobrý den.

Radan: Andělko, jestli vám tak mohu říkat. Co nám nesete?

Vendula: Víte, já jsem napsala dopis.

Radan: Ale tady nejste na poště pro tebe, pardon pro vás.

Vendula: Já vím, jsem ve vysílání Country rádia První republika. Já bych ten dopis panu profesoru Ctiboru Xaveru Neženilovi chtěla přečíst.

Radan: Andělko, nic vám nebrání. Tedy čtěte.

Vendula: Mistře! Jako nadšená ctitelka prohlížím vždy s upřímným obdivem reprodukce vašich obrazů ve "Zlaté Praze" a nedivte se, že toužila jsem poznati autora.

Má touha byla vyplněna náhodou, když kolegyně na učitelském ústavu jmenovaly Vás, když jste kráčel kolem oken naší třídy do vedlejší budovy "Akademie" - tak zahlédla jsem Vás po prvé v životě!
Ano, tak jsem si představovala autora snivých obrazů, které mne tak zaujaly, ale neobávejte se, Mistře, že se Vám tímto vtírám. Nikoli! Ač dle úsudku jiných jsem dívkou hezkou, sedmnáctiletou, nepřeji si osobního seznámení, jen touha po splynutí duší spřízněných mne pobádá k tomuto kroku - touha po výměně našich citů - společných snů které, jak jsem přesvědčena, jsou u Vás plny poesie a něhy.
Prosím tudíž, kdybych vás mohla jen chvilku navštívit ve Vašem ateliéru, splnil by se můj dívčí sen a buďte ujištěn, že každá chvilka strávená ve společnosti skutečného Mistra mi způsobí veliké potěšení.
Vaše obdivující kandidátka učitelství Anděla Panenská

Radan: Andělko, myslím, že jedno oko nezůstane suché.

Vendula: Já mám také mokrá oka. Dojetím. Pan profesor Ctibor Xaver Neženil. Jak on maluje akty, ta dokonalá figurální kompozice.

Radan: Stále posloucháte patnáctý Díl Dostaveníčka s První republikou a naši novou rubriku Splněná přání. Milá Andělko, venku už na vás čeká náš odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček s přenosovým vozem a spolu vypravíte za splněným snem.

Vendula: (zasněně) Pan profesor Ctibor Xaver Neženil. Ještě Vojta Hynais a budu je znát všechny osobně, pane redaktore.

...............................................................

 Radan: Stále posloucháte patnáctý díl Dostaveníčka s První republikou a novou rubriku Splněná přání. Naše milá posluchačka, půvabná sedmnáctiletá kandidátka učitelství Anděla Panenská vyjevila přání spatřit na vlastní oči mistra figurálních ženských aktů pana profesora Ctibora Xavera Neženila. Na pražském Výstavišti v těsném sousedství  Stromovky, ano tam kde jsou speciální školy Hynaise, Brožíka a soukromé ateliéry Marolda a Ženíška, je i ateliér mistra Ctibora Xavera Neženila. Na místě je náš přenosový vůz, náš odvážný reportér Vladimír Iljič Pecháček a samozřejmě naše posluchačka Anděla Panenská. Vláďo jak se slyšíme?

Vláďa: Slyšíme se výborně. Škoda, že to s námi nemůžete cítit. Vůně barev, svařeného vína, grogu se mísí s vůní polévky a odérem odleželých olomouckých syrečků.Prostě malířský ateliér. Půvabná Andělka Panenská ani nedutá. Pan profesor právě přichází.

Oťas: Dnes je tu zase zatopeno, až se mi potí zuby. Jak to, že jste mi ještě nekoupili nové barvy? Kdo si zase půjčil ten kobalt? Tohle je nějaká paleta? To je dýnko od formanského záchodu. Dej mi kus hadru. Kde mám cigarety? Nalejte mi rum! (zvuk nalévaného rumu)

Vendula:  Mistře! Jsem vaše nadšená ctitelka a prohlížím vždy s upřímným obdivem reprodukce vašich obrazů ve "Zlaté Praze", tak mi prosím odpusťte, že toužila jsem poznati autora takto osobně.

Oťas: Svléknout. A nalejte mi rum. (zvuk nalévaného rumu)

Vendula:  Já se stydím.

 Oťas: Co byste se styděla, já jsem kopa veselá.

"Seňoro krásná, rcete mi,
zda možno bych vás miloval?
Zda možno, bych i život svůj
a všechno své vám věnoval, mca rárá
Nalejte mi další rum... (zvuk nalévaného rumu)

Vendula: Věděla jsem, že nás bude pojit poesie.

Však jmenuji se Anděla, vím co slušná dívka nedělá,
co na obecním slamníku, poznala já už básníků,
pak ten co maloval oponu, pletl si předponu a příponu....

Vláďa: Dovolte, abych se představil. Jsem reportér Country rádia První republika Vladimír Iljič Pecháček.

Oťas: To musíte bejt chytrej jak rádio, mladej. Jestli byste uhod nějakou z mých hádanek. (vede si svou) Které komíny nejsou na střechách? (Vláďa se vždy marně nadechne) No přece laskominy, Jak se jmenují dětičky kata? Vy nevíte? kaťata! Tak do třetice: Jak se říká vdově po četníku? Cha chá, přeci početnice. Hele, mladej moc humoru nenadělaj, tak to tady se slečnou nějak vezmou za mě a já si zatím skočím naproti pro rum.

Vendula: Už budeme malovat? Je mi zima. Potřebovala bych se zahřát.

Vláďa: Jdeme na to Andělko. Pan profesor mě poprosil o výpomoc. Také ve volném čase maluji. Akty nejraději... Teď provedeme mírné zakouření ateliéru, které dává vzduchu kolem modelu sympaticky namodralý nádech, jemně tlumící barvy lidského těla, které se v tomto modravém závoji jeví v tónech jemnějších, delikátnějších... ták, sundejte si košilku a sukni a budeme malovat a milovat, malovat a milovat... Skvěle. Tak přijdete zase pozítří slečno.

Vendula: Ne maestro

Vláďa: Tak ve středu.

Vendula: Ne maestro

Vláďa:  Ale proč, chcete snad zahodit svůj talent?

Vendula: Ne maestro

Vláďa: Tak proč, proč nepřijdete?

Vendula: Protože už od vás nikdy neodejdu.

 Radan: Tak to bylo. naše nová rubrika Splněná přání. Naše milá posluchačka Anděla Panenská spatřila na vlastní oči mistra figurálních ženských aktů pana profesora Ctibora Xavera Neženila. Profesor sám byl spatřen o tři dny později před Vejtoňskou hospodou.

 

POKRAČOVÁNÍ ZAS NĚKDY PŘÍŠTĚ....