Jiří Voskovec měl pravdu, že všechno se úplně přeložit nedá. Jak taky vměstnat do překladu skutečný obsah jedné jediné věty „Tak nám zabili Ferdinanda..." nebo legendární hlášku z Vestpocketky „Že by Alois Jirásek...."
„We are such stuff as dream are made on - and our little life is rounded with a sleep.." W. Shakespeare Bouře ... „Jsme látka z jaké stvořeny sny/a naše malé žití kol a kol/jest obklopeno spánkem"... Překlad J.V.Sládka.
Jiří Voskovec měl pravdu, že všechno se úplně přeložit nedá. Jak taky vměstnat do překladu skutečný obsah jedné jediné věty „Tak nám zabili Ferdinanda..." nebo legendární hlášku z Vestpocketky „Že by Alois Jirásek...."
Je 26.prosince, druhý svátek vánoční. Jsem doma sám, Táňa s dětmi je u rodičů na Šumavě, já mám celý den na Skype Charlieho Blažka a pořád předěláváme, či krátíme jednotlivá hudební čísla do nováckého silvestrovského Mejdanu roku z Václaváku. V hlavě mi zní Melancholie pro dvě kytary od Ctibora Süssera, kterou jsme s Honzíkem nacvičili pro Štědrovečerní domácí koncert. Docela jsem byl pyšnej na to, že jsem s dětmi mohl vystupovat jako host. Taky jsem poctivě trénoval, abych nic nepokazil. Zvláštní, že práce na zábavné silvestrovské show mě vede k tomu, že si ve chvílích odpočinku pouštím nahlas Mozartovu Lacrimosu z Requiem nebo Albioniho Adagio. Jako by pod slupkou celé té „estrádní" zábavy byl hluboký smutek. Smutek třeba na českou povahou. Již celé měsíce jsou mými každodenními společníky Jiří Voskovec a Jan Werich. S jejich dopisy (právě teď druhý díl korespondence 1963-1969) usínám a v klidnějších dnech se i probouzím.
A jak mne poslední dny a týdny pořád vedou k úvahám o sobě samém, i všech těch, které mám kolem sebe, nebo dokonce ve svém srdci, přemýšlím víc a víc o tom, kdo jsme, a co je „česká povaha". Často ve svých úvahách musím dát zapravdu Jiřímu Voskovcovi, který to formuloval za mne : „Abych začal s posledním, podle tvého referátu je tedy stále platná pravda, že jsme národ chasníků a nemehel s křupanským instinktem souseda do pavézy vokrást, nohy mu podrazit, a dokud klouzá v blátě a snaží se nabýt opět rovnováhy, vzít ho zezadu do palice a šlápnout mu na chřtán. Toho jsem si všímnul vždy, když jsem stál v pozici strategicky chabé (což se nám začasté stalo vespolek) - a soukromě ve své pozici nejchabější, tj. v Monte Christově věznici na ostrově Ellisově. Je sice fakt, že mne uvěznili tehdy Američané, a to ve stínu Sochy Svobody, leč zároveň je faktem, že tak učinili na několika-násobné udání se stran československých (tj. zároveň z krajní levice i pravice, neb ruka-ruku-myje) a že jsem ve vězení setrval, neboť řada vlasteneckých organizací a jedinců si řekla, šlápněmež dokavade „he bites dust (leží v prachu)" - Z třiatřiceti vyzvaných amerických svědků v můj prospěch se nedostavili pouze dva, ze sedmi vyzvaných českých se neozvali čtyři, dva přišli a zvorali to, a dva jiní se přihlásili co „witnesses of the prosecution (svědci obžaloby)".....
Je to zvláštní osud dvou přátel na opačných polokoulích světa rozděleného navíc „železnou oponou". Je podivuhodné jak dopis napsaný necelé čtyři měsíce předtím, než jsem v děčínské nemocnici poprvé otevřel oči, abych mohl zakřičet na celý svět, ke mně promlouvá srozumitelným jazykem a obsahem, který bych mohl z fleku podepsat : „Konkrétně, jak sis stěžoval na ten Slaměnej klobouk a na „poměry" - mohl bych ti archy popsat popisy příšernejch Holofernů a poručíků Dubů, kteří vládnou v naší bilionové televizi. Mluvím zejména o té děsné kategorii smrštěných hlav a vymandlovaných mozků a dehydratovaných srdcí, kterým se říká TV Producer(s). Tedy Fenclové, Meissneři, Auerbachovi, Havlové našich mladých let. Ale tito jmenovaní byli jednak beránci a za druhé mecenáši vkusu a mravní integrity u porovnání s těmi pasáky-penězokazy, pro které musím pracovat. - Rozdíl s tvou situací je jen v tom, že na této polokouli a v této pořád ještě nesmírné zemi je víc místa a vzduchu - že máš místo se od toho všeho zdravě vzdálit a užívat si pohody a myslet si svoje a cítit vítr - vidět hvězdy - zkrátka hrát si s pískem a bejt svůj Pán, na kterého se každej vytento - ale on může totéž na každého. A proto jsem tady a děkuju Dionysovi i Appolonovi za to, že jsem. Amenus."
Hrdost jako národní disciplínu by Jiří Voskovec mohl klidně vyučovat. Být na mě, zavedl bych v tomto oboru povinnou školní docházku. Poněvadž to jde s námi už po staletí. Klaněli jsme se Habsburkům, Němcům i Rusům, teď panáčkujeme před radary, necháme se řídit Rumuny, a s předními politiky téhle země by schopný principál neudělal kariéru ani u cirkusu. A ještě se jim klaníme, jací jsou pašáci. Kopou do aut, či jezdí dvoustovkou přes "dvojitou plnou" předstírajíc spánek, a žení se v přímém přenosu na titulních stránkách bulváru. Jejich P.R. manažeři si nejspíš mnou ruce, jak jsou jejich svěřenci populárnější než Paris Hilton, Agáta Hanychová nebo vyvanulé hvězdičky z přiblblých reality show, kterými nás krmí televizní kanály, naplňující tak beze zbytku obsah svého jména. Nomen Omen J
Ale to jsem se dostal do sfér, o kterých jsem neměl nejmenší úmysl se zmiňovat, leč stalo se tak spontánně ve volných chvilkách při posledních přípravách letošního Mejdanu z Václaváku, který má vlastně jediný účel, případného diváka rozesmát, pobavit, případně ho přivést k tomu, aby si připomenul hezké písničky a strávil v kruhu rodinném, bez existenčních starostí, pár hodin před tím, než budeme muset všichni vytáhnout peněženky i u obvodního lékaře. Ale Dolejši, dosti šťavnání, i tvůj milý Deníček by si v tenhle sváteční den raději početl ve slovech Jiřího Voskovce J
„Hošíčku... - je to vskutku hrozný smutek a - jo, já se za to slovo nestydím: tragedie - že teď, kdy konečně aspoň kapku víme svý, a každej na svůj vlastní vrub - a zároveň nějak dohromady - jsme se zbavili různých vzájemných zábran a křečovitostí - čili dnes, kdy bychom možná spolu mohli udělat daleko „loftier", závažnější výkony a spolu-díla na zralejší a hlubší rovině - nelze to, ani ne tak proto, že jsme vzdáleni, což nejsme - nýbrž protože naše vzájemné zápasy o živobytí, důstojnost, identitu - se odehrávají ve dvou jazycích, dvou zřízeních, dvou ekonomiích. Obě jsou stejně blbé, stejně identické, stejně nepřeložitelné jedna do druhé. A na to ty a já musíme doplácet. Za žádný zločin. Jen za to, že jsme vždy chtěli a vždy budem chtít zůstat sami sebou. Říkám to blbě, ale ty mi jistě rozumíš, neboť říkat věci blbě umíš zároveň se mnou. Co je vynecháno, říkat nemusím, neb to je obsaženo v těch „Levelező-lap (maď. PohledniceJ)" pohlednicích od Švába Malostranského, co mi posíláš - se zprávami o parnících, jež nemohou do Slapů přes modřanskou mělčinu. To vše - I když se ti to třeba zdá ode mne nespravedlivé - se opakují na světovém měřítku.
Z malichernosti a oškliváctví není nìkde na světě východiska, než tu s měkkou ženou, tam s tvrdým mužem, támhle s pravým dobrodruhem či upřímným žebrákem - občas, vzácně, s plným umělcem, a s dětmi a psy. Tak to je. A s hvězdami. V noci. A v poledne se sluncem či za soumraku s lístím a větrem - a ráno s kávou, nebo jsi-li zahradník, jako ty, s květinami a cibulemi. Či jsi-li, jako já, krátkozraký rádoby-malíř, se světlem - růžovoučkým, zamženým světlem při slunce západu na ošklivé budově skladiště newyorské university a za stromy Waschingtonova parku - když má najednou barvu nučického pískovce, z něhož postavili sázavský klášter, než ho Žižka v záchvatu partajní linie vypálil. - Co to tedy vyprávím ? Že není kontaktu, než s... no dobře, použijmež toho neutěšeného a neuspokojivého abstrakta, s bohem - a je zároveň zajímavý, že když se lidi loučej - tedy když si budou ještě vzdálenější, než už tak, jak stejně jsou, tak říkaj přesně totéž, i gramaticky.
A to si nemysli, že se stávám pobožný: naopak, mrzí mne, že nám to nelze, neboť bez náboženství není civilizace (do které dnes shrnuju, prosím, celý náš život) to nedovedlo žádný kloudný náboženství s fasonou vybudovat. Jsme prokletí ďaurové - a naše potomstvo bude patrně vyvražděno "barevnými" nájezdníky. Jenže voni taky ničemu nevěřej ! Cha-cha ! The laugh will be on them (k posměchu budou oni)"......
Můj milý Deníčku, to by pro dnešek stačilo. Je Druhý svátek vánoční, za oknem se odpoledne pomalu překlápí v podvečer, a začíná se stmívat. A já jdu za "Silvestrovat", vznik pravděpodobně od "ministrovat". Těžko říct, kterou činnost bych teď konal raději, a která by byla užitečnější pro blaho mých blízkých J
Amenus.
Žádné komentáře:
Okomentovat