pondělí 17. října 2011

Tátovi

Když pohřbíval tatínka švýcarský básník Kurt Márti, poznamenal si tyto zkušenosti:

„Pohřbívání otce – to není ztracený den.

V ten den se synové a dcery obírají novými myšlenkami.

V ten den se synové a dcery stávají teprve dětmi svého otce.

V ten den se synové a dcery teprve učí být svým synům a dcerám otci a matkami.“

Tak prožíval smrt svého otce básník – a myslím, že my všichni něco podobného prožíváme nad rakví svých rodičů.

„V ten den se synové a dcery obírají novými myšlenkami“.

Jedna z nejčastějších vět, kterou denně mnohokrát opakujeme, je: „Nemám čas!“ A najednou, když se zastavil běh času toho, koho máme rádi, nás to náhle zastavilo a přemýšlíme:  o tom, jak náš život má několik časových rovin. Ten chronologický čas, který počítáme, utekl s naším tátou až moc rychle…… A utíká i nám…. Ten biologický čas jsme u táty pozorovali také , jak se zpomaluje, jak se zpomaluje i každému z nás: co jsme vyřešili v dětství za týden, dnes léčíme  třeba měsíc, či dva…. A najednou nás napadá: k čemu ten čas směřuje? Jakou má hodnotu čas, který proběhl v tátově životě, a jakou hodnotu má ten náš? Čas je to nejdražší, co máme, a přitom ho dostáváme zadarmo! Díky za ten čas prožitý s tátou!

„V ten den se synové a dcery stávají teprve dětmi svého otce.“

Teprve při pohřbívání se synové a dcery stávají naplno dětmi svého otce. Je to hluboká pravda. Své rodiče vidíme správně teprve po jejich smrti. Teprve pak pochopíme, jak to dobře mysleli, když nám to či ono vytýkali, když nám něco radili…. Teprve pak si uvědomujeme, co jsme rodičům zůstali dlužni na pozorné lásce a vděčné lásce. Jak málo času jsme si na ně udělali. Teprve nad rakví plně cítíme, jak máme rodiče rádi a jak prázdné místo po nich v životě zůstane.

„V ten den se synové a dcery teprve učí být svým synům a dcerám otci a matkami.“

Nad hrobem odcházející generace si uvědomujeme svou odpovědnost za to, co našim dětem zůstane po nás. Jaký příklad jim po sobě zanecháme. Jaké rady si budou naše děti připomínat, až ony dozrají prožitkem naší smrti a začnou brát vážně, co jsme jim říkali.

Táto, díky za tvůj život, díky i za to, co našemu životu dáváš svou smrtí!

 

Bratře Prokope děkuji. R

 

Žádné komentáře:

Okomentovat