S počátkem Nového roku 2014 je tu malý příslib obnovení mého blogu a s ním malý příspěvek do publikace "Setkání s kardinálem Dukou OP" autorů Pavla Veselého a Renáty Luckové. Tož, hezké počteníčko, přátelé!
http://knihy.abz.cz/prodej/setkani-s-dominikem-kardinalem-dukou-op

S kardinálem Dominikem Dukou mám tu čest se potkávat každoročně na Velehradě po televizním přenosu „Koncertu lidí dobré vůle“, na různých projekcích v MATU, např. výborného dokumentu režiséra Víta Karase „Rok pražským arcibiskupem“, „Společného výslechu Václava Havla a Dominika Duky“ nebo při přípravách a realizaci Svatojanských Navalis, barokních slavností pořádaných na počest svatého Jana Nepomuckého. Těší mne, že z každého společného rozhovoru s Dominikem vyzařuje laskavost, vlídnost a přitom silná vůle zanechat tenhle svět v lepším stavu, než v jakém se právě nachází. A jestli na něm něco obdivuji, tak je to jeho schopnost mluvit i o vážných tématech srozumitelně, vtipně a s nadhledem. S tím potutelným „Co byste od bývalého mukla čekali?“. Jsem také pravidelným posluchačem glos Dominika Duky na Radiožurnálu, někdy konejšen, někdy probuzen k přemýšlení a někdy dychtiv se Otce Dominika rovnou zeptat. To se pak zase stanu tím zvědavým klukem, který objevuje svět.

Pokud mám zmínit nějaký společný zážitek s Dominikem Dukou, nemohu nevzpomenout loňské Svatojanské Navalis (2012). Jejich pořadatel, duchovní otec a mecenáš v jedné osobě, převozník pražský Zdeněk Bergmann neuspěl po sáhodlouhých jednání na pražském magistrátu a ocitl se bez sponzorských příspěvků na tuto bohulibou akci. Po třech úspěšných letech nám bylo líto znovu obnovenou „Svatojanskou“ tradici opustit, a tak jsme se rozhodli celou akci uspořádat svépomocí, bez ohledu na jakékoliv honoráře, prostě s tím, kdo co umí a co dům dal. Protože náš letitý parťák ve „Svatojanské tripartitě“, převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek, mimochodem velmi dobrý moderátor i brach do nepohody, musel služebně do Svaté země, zůstali jsme na přípravu s moderátorkou Lucií Výbornou sami. Oba scénář, Lucka moderace, já muziku, dramaturgii a režii celého vodního špektáklu. Což o to, hudební základy pro playbacky jsme natáčeli v kostele Panny Marie pod řetězem „již“ den před akcí, takže jsme na jejich smíchání, mastering a následné řazení měli celou noc, ale s technikou se tentokrát muselo improvizovat. Jako pódium byl zvolen ponton, ukotvený uprostřed Vltavy, provazy spojený s malou lodí s hučícím agregátem, bez WC, zato však s několika lavičkami, které měly sloužit pro všechny účinkující, hosty, duchovní, včetně dvou kardinálů, Meisnera a Duky. Přeskakoval jsem celý den mezi pontonem, lodí a loďkami, zajíždějícími na pevninu jako kamzík, což je při mé tělesné konstituci stejně trefné, jako přirovnat kytovce k právě vylíhlému motýlovi. Postupně se nám ale povedlo zprovoznit zvukovou aparaturu. Zjistil jsem, že všechny zvukové snímky se mají pouštět z malého plastového kazeťáku, kterému jsme už před lety říkaly „plážák“. Opatrně jsem položil zvukaři otázku, zda má nějaké jištění. Lakonicky mi odpověděl, že má v igelitce ještě jeden. Na ponton umístěný koberec měl zakrýt rez a mohutné šrouby.

Kardinál Duka zatím sloužil mši u svatého Víta, Vojtěcha a Václava a vedl Svatojanské procesí na Karlův most, stihl zhlédnout regatu historických a dračích lodí, i se odebrat na Bohoslužbu v kostele sv. Františka z Assisi. Začalo hustě pršet. Tentokrát jsem však na loď neskočil jako kamzík, v mokru jsem zavrávoral a vrhl se střemhlav na palubu. V mokru jsem doplachtil až na bok lodi, o který jsem zabrzdil hlavou. Asi na deset vteřin jsem ztratil vědomí a viděl samé hvězdičky. Asi Svatojanské. Pro Lucku Výbornou byl můj čas bezvědomí prý nekonečný. Byl jsem v té chvíli jediný, kdo věděl, co se kdy spouští, kdo odkud kam přichází, odchází, připlouvá či odplouvá a proč. „Jdeme na to“, zavelel jsem náhle a vyrazil do deště. Pódium bylo zcela zmáčemé, z koberce crčela voda. Rez už nezakrýval, zato proměnil pódium v kluziště. A hle, začal foukat silný vítr. Vltava se proměnila v nepřátelský tok plný vln, že by se za ně nemuselo stydět ani Černé moře u Sozopolu. „Zkouška provazů“ pomyslel jsem si, když se loď začala vzdalovat od pontonu a všechny kabely s přívody elektrického proudu se začaly povážlivě napínat. Za zvuku slavnostní hudby připlula loď s oběma kardinály Dukou i Meisnerem na palubě.Chtěl jsem kardinála Meisnera pozdravit, ale suita kolem něj se zprvu na mou promáčenou postavu netvářila příliš důvěřivě. „Eure Eminenz, willkommen an Bord. Ich bin der Direktor der heutigen Show“ pronesl jsem nesměle a rozesmál tak všechny přítomné.

Dál už vše probíhalo podle plánu. Pozdrav, rozhovor či projev, střídala skvostná barokní hudba George Friedricha Händela, Pavla Josefa Vejvanovského, Pietra Locatelliho, F.X.Thuriho, Jeana Josepha Moureta a dalších. Kardinál Dominik Duka požehnal lodím, k lidu pražskému promluvil kardinál Meisner i biskup Vokál, akademický sochař Petr Váňa představil svou novou „Sochu pod vodou Jana Nepomuckého“, která se následně přesunula na dno Slapské přehrady co nejblíž původním Svatojanským proudům. Po celou dobu večerního špektáklu jsme se všichni společnými silami snažili udržet loď u pontonu, dávali pozor, aby nikdo neuklouzl, snažili netřást se moc zimou a nedávali na sobě znát strach. Představte si titulky v novinách. „Při Svatojanských Navalis utopeni hned dva kardinálové“. Ale nad Prahou ustal déšť a nad hladinou Vltavy řádili Palitchi se svými ohni a hned potom se nad ní vznášel nádherný ohňostroj na nádhernou hudbu F.X.Thuriho „Pyrotechnematicon ad honorem Divi Ioannis“. Svatý Johánek stál při nás.
Za chvíli připlula loď, která nás měla vzít na pevninu. Vzali jsme ztečí zbytky občerstvení na palubě. Bez ohledu na hodnosti a náboženskou příslušnost. Na pevnině už „jen“podání rukou, poděkování a rozloučení. Pokud je toto ta duchovní služba, tak opravdu Pán Bůh s námi.

Co popřát Dominiku Dukovi k jeho významnému jubileu? Aby nám co nejdéle „vydržel“, sloužilo mu zdraví, neopouštěl ho humor a ani ta laskavost z oné muklovské půlnoční, kterou si často připomínám, když je mi smutno, ouzko a mám pocit, že nic z toho co dělám, nemá smysl.
„Světlo, které jindy celou noc svítilo do očí, zhaslo. Na několik hodin. To najednou zjistíte, co všechno může člověku způsobit radost. Díky balíčku a dárku, který obsahoval hrozinky, jsem mohl na vězeňském lůžku sloužit půlnoční. Jen dodnes nevím, zda to bylo skutečně o půlnoci. Hodinky žádný vězeň nemá. Sloužil jsem ji zcela sám za ty, kteří už usnuli, a za ty, od kterých mě dělily mříže naší cely a vězeňské zdi. Myslím však, že jsem jim byl blíž, než kdykoli jindy.“
Díky Dominikovi Dukovi jsem také hrdý, že jsem Čech. Máme teď své dobré zástupce nejen v NHL či v Premier League, ale i ve Svaté zemi.

Mgr.Radan Dolejš