Ráno vyrážím spolu s Táňou na lekci Bikram Yogy. "A chčije a chčije", chtělo by se mi říct slovy Josefa Kemra z geniálního filmu "Na samotě u lesa". Počasí to má pro dnešek zařízené takhle. O tom víc je pro mne celá jóga hrůzostrašnější, po týdnu absence, kdy jsem převážně psal, psal a psal, ale NECVIČIL, padám po devadesáti minutách totálně vyřízen na propocenou podložku.Cestou domů v autě moc nemluvím, protože zápasím každých pět minut s mikrospánkem. Řeším to tím, že se snažím toho mizeru překvapit kousáním se do rtů, prudkými pohyby a soustavným mnutí si očí. Doma se posléze snažím pracovat a také se připravit na odpolední schůzky. Cestou na ně opět utrácím v trafice 82,- Kč za dvě DVD, tentokrát geniální filmy "Na samotě u lesa" a "Jako jed". Oba se Zdeňkem Svěrákem a spoustou dobrých českých herců. Zas o důvod míň pouštět si televizi. Navíc, když si uvědomím, že za prohranou arbitráž státu s Novou (resp.CME) zaplatila jen naše rodina 8.000,- Kč, to je v dnešních poměrech skoro 200 přílohových DVD. S tímhle arzenálem se člověk najednou obejde bez televize, která dnes umí jen do blbých programů vložit ještě blbější reklamy. Dělají z nás tupce, navíc proč si platit svýho zloděje, jak trefně zpívají Chinaski. Odpolední schůzky jsou s Janisem Sidovským nad scénářem Královen muzikálů v Opeře, ačkoliv budou vlastně v Karlíně, s Markétou Muzikářovou nad jejím novým CD... ale nevím nevím. Času je málo. Všobecně.Mezitím hejna telefonátů. Radost mám z těch s Mílou Zýkou z Universalu a Petrem Soukupem. Večer vyprávím dětem anekdoty, nové i staré. Koukám vyděšeně na zprávy na Internetu. Umřel Josef Vinklář. Bude nám hodně chybět. Dejtu mu zahrát, pane inšpektóre. Ach jo. Voláme si s Oťasem, sedí na terase na chalupě, dneska našel dvoukilovýho hřiba a vzpomínáme na "Hříšňáky" víc než na "Cvacha". Pozdě večer osiřím u vyřízené pošty na knížkou "Opat chuligán, aneb Dobré dílo Anastáze Opaska".
Jsou tam dvě pasáže, které by ti můj milý Deníčku neměly uniknout. Jedna se týka hromadného odsunu Němců po druhé světové válce. Anastáz Opasek vzpomíná :
" Na hřbitově přiléhajícímu k břevnovskému klášteru jsme společně s ostatními benediktiny každý den nalézali deset i více mrtvol přehozených přes zeď - zemřelých, nebo i ubitých či zastřelených na strahovském stadionu. Utlučené nebo prostě zastřelené Němce jsme nacházeli i v poli přes silnici. Koncem války se vyvalilo všechno špatné a pohltilo i prostého českého člověka. Já sám a někteří naši zaměstnanci jsme zachránili život několika u nás internovaným Němcům.
Na zahradě jsem například uviděl českého kluka s pistolí a před ním utíkal zoufalý, zděšený upocený Němec. Chodili jsme tehdy v řeholních hábitech, jak bylo nařízeno z Říma.Možná, že se nás kluk polekal, když jsem ho zadržel. Němec se zastavil. Ptal jsem se ho : "Prosím vás, kdo jste ?" "Já jsem herec z Německého divadla,"odpověděl mi. Proč ten kluk chtěl zastřelit zrovna herce ?! Z blbosti nebo z krvežíznivosti.
Na ulici jsem jindy viděl jednu známou Češku, jak stříhá nůžkami vlasy - nevím, zda Němce či Češce. A ta paní, která stříhala, bývala, jak jsem ji znal, žena pokojná. Snad to byla posedlost po krvi, úplná pomstychtivost. To bývá všude při všech revolucích, ale u nás to trvalo dlouho a dosáhlo to strašidelných rozměrů, což se projevilo také při odsunu a po odsunu Němců".
Druhá pasáž je věnována příslušníkům Státní Tajné Bezpečnosti, i dnes populární STB. Uvedená charakteristika, ale platí na mnohé z bývalých stranických kádrů :) :
"Jejich závist neznala mezí. A také se projevovala kdykoliv, když měli co dělat s někým, kdo prošel vyšší školou, než byla obecná. Byla to třídní nenávist proletariátu, který, nebyl-li pokřtěn a nepřijal do svého vědomí pojmy jako je snášenlivost, milosrdenství nebo odpuštění, vyjadřoval se jen nenávistí ke každému, kdo byl jen trochu jiný než oni sami".
Pár a vět a je to tam všechno :)
Žádné komentáře:
Okomentovat